Super-Cizinec

Výslech

Brnělo mi celé tělo, jako bych dostal úder bleskem a měl jsem nechutné sucho v ústech a nosohltanu. Třeštilo mi v hlavě a mé svaly byly namožené. Vzbudil jsem se na chladné a tvrdé zemi. Začalo mi to dobíhat.

Překulil jsem se na bok a rázem jsem vystřelil do sedu.

Zírali na mě jako pokusnou myš. Zavřeli mě do akvárka, pálily na mě ostré bílé zářivky, v místnosti byl opravdu chlad a měl jsem vše ztuhlé, cítil jsem po těle podezřelé rušivé vibrace. Něco s touto místností nehrálo v mé dobro.

Akorát mě přepadaly mé staré známé úzkosti z podobných míst, odkud není úniku. Mžoural jsem a zostřil se mi pohled na mé kolegy, kteří měli rozhodně naštvané pohledy. Tušil jsem proč, všichni to věděli a Flóru jsem mezi nimi nespatřil.

„Nezkoušej ani myslet na úprk. Je to tu speciálně vybavené, aby se ti nedařilo uniknout." Upozornil mě ostře velitel David, veškeré přátelské jednání bylo tatam.

Měli pravdu. Všechno tady narušuje mé vlastní schopnosti a vibrace plus moje ztuhlé svalstvo tomu také nepomáhají, brzy budu mít ještě migrény díky ostrému světlu a za pár hodin panickou ataku z laboratorních prostorů. Jsem odepsaný... myslím psychicky. Neznám to tu, zatajili mi, že tu něco takového mají. Netuší ani odkud pochází naše schopnosti, ale neutralizovat je už umí.

„Takže ta tvá amnézie nějak nedopadla," pochlebovali se.

„Proč jsi to Flóře dělal?" vyslýchal mě dál David.

Mlčel jsem a styděl se. Bylo to trapné a ponižující.

„Dobře, zkusíme jinou otázku, odkud pocházíš a co jsi zač?"

Opět jsem nedutal.

„Můžeme zkoušet i jiné metody, jestli ses rozhodl držet tichou chvilku."

Zamračil jsem se. Ještě před chvilkou jsme byli všichni rodina, měli mě rádi a teď mě tu chce mučit. Může si posloužit, ve své době jsem zažil horší.

„Nic ze mě nevyloudíte ani násilím ledaže... se mnou bude chtít mluvit Flóra. Nějak jste nám to překazili."

„Na tu zapomeň, úchyle," kopnul naštvaně pěstí Ron do stěnu, o kterou byl opřený. U toho jediného se spíš naše vzájemná nevraživost prohloubila, jak jsme si od začátku nepadli do oka.

To označení mě dost uráží. „Tak o sobě nic neřeknu a budu se snažit utéct nebo si něco udělat, pokud mě nebudete brát vážně." Zřejmě jsem všechny dost zarazil. „Nebo se ji zeptejte a uvidíme."

-

Zůstala se mnou Lara jako psychická opora a povídaly jsme si. Držela jsem v ruce kelímek s džusem a trochu jsem se ještě třásla. Nějak se to na mě nabalilo.

„Nemuseli ho tak ostře zatknout."

„Já vím Flóro, ale netušili v tou shonu, jestli nebude nebezpečný vůči ostatním a neunese tě."

„Nic mi opravdu neudělal, pořád mě chrání."

„A řekl ti k tomu něco."

Přikývla jsem. „Ano, omlouval se a říkal, že si uvědomil, že udělal chybu a všechno zřejmě sehrál, aby to zkusil u mě podruhé. Prý tu zůstal snad kvůli mně, jestli jsem ho správně pochopila... No jo vlastně, málem bych to zapomněla. Přiznal mi, že není z tohoto století a že lidé se schopnosti tam nejsou jako my tady."

„Cože z budoucnosti? A jak to myslel?"

„Zřejmě nemají volnost a jsou zadržení. Proto má takovou fobii z laborek." Došlo mi.

„No, teď ho do jedné velké laboratorní krabice zavřeli," přidala se až teď do rozhovoru Dina, která tu doteď mlčky seděla s námi.

„Bude tam hrozně trpět." Zželelo se mi ho při pomyšlení.

„Vždyť se doslova ukájel nad tvými fotkami!"

„Nechci ho za takové oplzlosti zcela obhajovat, ale není první ani poslední. Nejsem už naivní dítě, abych nevěděla, co se kolem mě reálně děje. Ano nahánělo mi to husí kůži a nejsem z toho nadšená, ale je to přirozené a je mi jasné, že každý na to potřebuje představu nebo třeba něčí fotku... ne snad? I tak ten stalking ale nebyl vůbec v pořádku, psychicky mě to neudělalo dobře, jenže... Pokud vyrůstal ve špatných podmínkách, neznal hranice, nikdo ho to nenaučil a je v novém prostředí, jiné době... pokud nelže."

„Přesto se o něj strachuješ po tom, co ti prováděl a lhal?"

„Samozřejmě, že jsem na nic z toho nezapomněla, ale teď jsme spolu trávili měsíce a oblíbila jsem si ho. Vy všichni jste ho přijali do naší rodiny a nepojali jste také žádné pochybnosti," podotkla jsem. „Jsem na něj vnitřně ohromně naštvaná, že lhal a nepřiznal se, možná zprvu mne to znechutilo a zklamalo, ale není to už nenávist a strach. Teď když nad tím přemýšlím s chladnou hlavou... Stal se mým partnerem, smála jsem se s ním, byl mi vždy po boku a zaplňoval samotu, kterou jsem tu občas pociťovala, trénovala jsem s ním, byla s ním samotná v pokoji a mohl ke mně cokoliv zkusit, tolikrát se se mnou přemisťoval, neunesl mne a jen mne celou dobu pozoroval ani se mě nedotkl, pokud bych nesouhlasila. Přijde mi, že má pouze problémy zprvu rozeznat to správné. Jestli je z jiné doby a někde ho zlomili, žil zkrátka jinak, ale jde vidět, že se snaží jít dobrým směrem." O tom, že jsem s ním spala v jedné posteli, jsem si nechala pouze ve své hlavě.

„Když nad tím popřemýšlím také, máš pravdu. Ani já jsem ho neprokoukla, jelikož nic nekalého nechtěl již páchat. Ovšem miluje tě dost obsedantně, a to není zdravé, ale to není nic, co by se nedalo vyřešit. Třeba zjistíme, co se mu stalo v té době, pokud mluví pravdu a vyřešíme to nějakým dalším odborníkem." Usoudila se svým vzděláním Lara.

Povzdechla jsem si. „Jen by mě zajímalo, co teď bude dál? Neumím si to představit."

„Neboj, ono se to nějak vyvine, a co se bude dít dál, necháme zatím osudu." Objala mne láskyplně.