Super-Cizinec

Tajnosti

Přes můj povolený přístup do jeho pokoje jsem se tedy pustila dál. „Dobré ráno," pozdravila jsem ho, když jsem za sebou zavírala dveře.

„Dobré," mile mi odvětil. Byl zrovinka za rohem v koupelně a holil si tvář elektrickým strojkem. Měla jsem výhled na jeho téměř holou postavu, jelikož měl na sobě pouze spodní prádlo, což můj zrak rozhodně nemrzelo. Všiml si hned, jak zaskočeně ho sleduji a pobaveně se ušklíbl. „Ještě mi dej minutku a budu se ti věnovat."

Asi jsem mírně nabrala rumělkové ve tváři a prchla jsem k němu do pokoje. Na stolek jsem odložila krabici. Měl ještě neustlanou postel. Když jsem se posadila na stranu, kde vím, že často spával, na dotek byla od jeho těla stále vyhřátá. Dostal se mi do hlavy nutkavý pocit si lehnout a zavrtat se pod peřinu.

Naproti mně byla otevřená skříň, kde měl úhledně srovnané oblečení a odložené nějaké knížky, což odvrátilo mé myšlenky a zajímala jsem se o tohle. Přišlo mi, že ty obaly knih jsem někde viděla. Při bližším ohledání jsem zjistila, že tyhle jsou od Lary. Byly to ty o zdravém partnerství, lásce a porozumění, pak ta o společenském životě a lidských interakcích a další. Na knihy plné textu a bez obrázku jsem nikdy nebyla, ale neměl nyní z čeho čerpat informace, ten tablet jsem dosud měla já a on si četl knížky.

„Copak tě tam zaujalo?" vyřkl znenadání vedle mě, což mě samozřejmě lehce polekalo, jak jsem ho nečekala. Pobaveným výrazem ve tváři, jako by mě při něčem přistihl, se natáhl blíže ke mně, aby si vzal ze skříně košili z ramínka. Trochu jsem poodstoupila, stále byl polonahý.

„Jen jsem koukala, že tu máš knížky od Lary."

„Ano, už je tu mám schované, že jí je budu vracet, včera večer jsem dočetl poslední."

„Aha, a co jsi se nového dozvěděl?"

„Hm..." zamyslel se, když si na dva kroky ode mne zapínal pomalu svojí tmavou košili na holé torzo. „Jak jsem hrozně rád, když mi děláš společnost a díváš se na mě bez výčitek, či nějaké zášti."

Radostně jsem ušklíbla a doslova příjemně nervózní jsem odskočila od tématu. „Přinesla jsem tvé věci."

Podivil se, ale vzal si ode mě krabici. Následně z jeho úsměvu sešlo a neutrálně se díval dovnitř. Pochopil totiž, že to jsou věci z té doby. Uchopil do ruky rukavici a kousnul se do rtu spodního rtu. Čekala jsem beze slov, jak bude reagovat. Opatrně do toho ještě rukou zašmátral, ale vyndal již pouze svůj tablet, notebook sebraný z motelu a mikinu. „Ten zbytek už asi nebudu potřebovat." Posunul krabici blíže ke mně.

Viděla jsem, jak na vrchu leží štos fotek a výstřižků s mojí podobou, a ještě nějaké drobnosti. „Opravdu? Jinak bychom zbytek vyhodili."

„To nahoře už snad potřebovat nebudu, když tě vidím každý den před sebou... a jak se ti povedlo z toho oblečení dostat ten lepkavý sajrajt?"

„Ten sajrajt byl rudý prášek od laborantů s mojí nasbíranou pryskyřicí a sundala jsem to obyčejným ředidlem a vyprala."

„To byla tehdy důmyslná past, měl jsem opravdu nahnáno," zavtipkoval, aby rozvířil napjatější okamžik.

„Kde vůbec skončil zbytek ze tvého oblečení, které máš z budoucnosti?" zajímala jsem se.

„No jo vlastně," zatvářil se, jako kdyby si rozpomněl na něco důležitého, co zapomněl a záludně se na mě podíval. „Skrytý na tajném místě."

Zatímco já jsem se na něj podívala, jestli to myslí vážně.

„Promiň, vím, že jsem říkal, že už žádné tajnosti, ale tahle je jedna z posledních a teď jsi mi to připomněla. Předplatil jsem si ve městě schránku neboli trezor, kde mi to po nějaký čas uchovávají pod kódem. Skryl jsem si tam zbytek věcí a nějaké mé drobnosti."

-

Divil jsem se, že po těch všech mých překvapeních jí ještě nespadla brada, ale zároveň jsem na ní pozoroval tu jiskřičku, kdy dychtila po tom, co ještě skrývám, ale to jí momentálně nemůžu přiznat. Po tom mém odhalení mi to úplně vypadlo z mysli.

„A chceš se tam se mnou pro to zastavit?"

Nechci, Flóro, promiň. Snažil jsem se ihned na to vymyslet výmluvu. „Děkuji za nabídku, ale zatím mám s tebou ještě zakázáno odtud odcházet. Domluvím se s Patrikem, stejně budeš muset jet do školy a já mám dneska i sezení s Larou a Davidem." Nyní to zase vyznělo, že znám dopodrobna její školní plán a kdy kam musela odjíždět, což byla pravda, ale naštěstí nevypadalo, že by se nad tím nějak pozastavila, jak myslela na mé poslední tajnosti.

„Aha, dobrá," odvětila, ale znělo to zklamaně. Bylo mi jasné, že chce vidět, co tam mám ukryté. „Nechceš si promluvit ještě o tomhle?" posadila se na postel a vzala můj tablet do rukou.

„Ehm, o čem konkrétně?" zeptal jsem se opatrně a pociťoval jsem, jak mne mírně orosil pot.

„Jak strašně moc hromadíš moje fotky, teda ve skutečnosti už naše fotky a jak jsi vůbec našel ty oplzlé fanouškovské obrázky a psané fikce o nás dvou?"

Byl bych hloupý, kdyby mi na tohle ještě nepřišli, ale nemohl jsem si předtím pořád pomoct. „Věř mi, že to je to nejmenší, co na internetu najdeš. Máme holt fanoušky s bujnou fantazií, ale některé věci jsou milé, ne?" Asi jsem to moc nevylepšil, ale snažil jsem se v tom hledat hezké věci.

„A několik z nich je pěkně děsivých a až moc představitelných," uzemnila mé zasněné uvažovaní.

„Jak jsi se vůbec dostala přes hesla? Někdo z technických specialistů se tam dostal?" zeptal jsem se, jako by na tom záleželo teď nejvíce. Stále jsem stál vedle mojí postele, na které seděla a tu nervozitu ze mě musela cítit. Měl jsem pocit jako by se místnost ohřála o několik stupňů. Poklepala dlaní na matraci, ať se vedle ní posadím. Zapnula manuálně můj tablet a naklikala dotykem na klávesnici displeje heslo na můj účet.

„Ti se tam vůbec nedostali, to se nemusíš obávat. Máš dost mizerná hesla. Do všeho jsem se dostala sama a vím o tom jen já."

Zakřenil jsem se. „Na těch heslech zapracuji. Děkuji, že sis to nechala pro sebe. Asi předpokládám, že jsi viděla všechno."

Přikývla. „Ale musím přiznat, že jsi mi otevřel úplně jiné internetové obzory. Nikdy jsem neměla potřebu zjišťovat, jakou mám fanouškovskou základnu na internetu a sociálních sítích. O tom, že někdo na nás píše příběhy, jsem slyšela jednou se zmínit Rona, ale nějak mě nelákalo v tom brouzdat. Také mě málem odrovnalo, kolik mám fanouškovských kreseb, některé tedy fantazijně dost za hranou a už vůbec mě dosud nenapadlo, jak oni to nazývají, že mě s tebou budou ‚shippovat' daleko dříve, než jsme spolu vůbec začali být více než kolegové."

Prstem rozklikla složku s obrázky, které jsem postahoval z internetu a najela na digitální kresbu, kde jsme se my dva v našich maskách líbali a pomalu přesouvala další a další materiály na displeji.

Bylo to něco, co jsem si nějak představoval a tehdy tohle, co naši fanoušci vytvořili, mě hrozně potěšilo. To, že to nevnímám takhle jen já, ale že nás chce někdo další vidět spolu, ač to bylo, jakkoliv divné...

„Je opravdu zvláštní vklouznout na ty platformy, i když se tam dějí nádherné a skvělé věci, občas zastíněné těmi špatnějšími až toxickými. Jenže mě velmi potěšilo poznat své fanoušky z jiné strany. U sebe v pokoji mám od nich papírové dopisy a také nějaké tradiční kresby, ale tohle je obří galerie, která neustále nabývá."

Jen jsem zatím sledoval, jak funkce na mém tabletu obratně ovládala a pak přes webový prohlížeč rozklikla nové příspěvky s fanouškovskými uměleckými počiny, které jsem již nestihl po té pauze vidět. Jeden vypadal jako několik snímků nás dvou vedle sebe, jak se nejprve dotýkáme rukami, následně se objímáme a na posledním je již jemný polibek.

Podíval jsem se jí do očí. Zvídavě si mě také prohlížela. Pak se její prsty něžně propletly s mými a druhou rukou mne objala, vysloužil jsem si jemný polibek na krk, až mi vzrušením naskočila husí kůže. Její náznak mi konečně docvakl. Oči se jí rozzářily a s něhou jsem jí položil dlaň na tvář a lehce jsem si ji přitáhl do polibku na rty. Tak jak to nejenom fanoušci chtěli.