Super-Cizinec

Neúspěch

Celé jsem to pokazil. Začal jsem úplně špatně a jsem neskutečný idiot!

Všechno je v hajzlu. Přišli na mě a jestli mě teď vypátrají, zavřou mě tu nadobro. Zakoukal jsem se do květinky a šel na to celé špatným směrem. Měl jsem se jim ukázat hned na začátku. Sakra! Nadával jsem sobě a musel jsem urychleně něco vymyslet.

Jakmile jsem se přemístil do svého pokoje, snažil jsem se ze sebe odlepit její deku, která se na mě nalepila kvůli podivně zapáchající a táhnoucí se vazké a bezbarvé látce zadělanou všudypřítomným rudým prachem. Nachytala mě doslova, asi nejsem tak tajný, jak jsem si myslel. A to jsem se snažil být potichu jako myška, ale jsem člověk, co dělá chyby. Obří chyby a možná bych za ně měl nést odpovědnost. Nebo to zahrát jinak?

Vmžiku jsem naházel těch svých pár potřebných věcí, které jsem tu vlastnil plus finanční obnos do své velké krosny a snažil se rukou, na které mi zůstala rukavice, otřít veškerý nábytek a místa, kam jsem sahal, aby náhodou nezískali mé otisky. Stále jsem neměl žádný další plán a nechtěl jsem, ať získají část mé identity. Vzápětí jsem ovšem zaslechl nezvyklé burácení na chodbě a někdo se dostával do pokojů v blízkosti toho mého. Správný čas na úprk.

---

„Bez přítomnosti cizí osoby! Můžete dále," zahalekal Ron. Náš rychlík, který jako vždy první prohlédá objekty nebo místa, jelikož díky jeho nadpřirozené rychlosti se dokáže vyhýbat i kulkám a může nás tak varovat před nebezpečím a dalšími okolnosti. „Jsem si naprosto jistý, že tohle je jeho skrýš."

Pan Marek jeho slova potvrzoval a bylo to díky viditelným stopám zcela jisté. „Přístroj naposledy ukazuje přítomnost v této lokalitě, ta deka leží tady a momentální aktualizace polohy nenasvědčuje tomu, že si sebou odnesl nějaké další sledovací štěnice a zkrátka uprchl."

Ostatní členové týmu vstoupili se mnou do malého pokoje. Ztratila jsem slov. Na stole a po zemi jsem spatřila své fotky zřejmě z internetu: stažené a veřejně dostupné, ale bylo jich opravdu dost.

„Takhle vypadá brloh stalkera, jo?" Se založenými rukami na hrudi si rýpnul Ron.

„Dost skromný, akorát fotografiemi nešetřil." Otočil se k němu Patrik, manžel Lary.

„Tohle vypadá ještě slušně oproti tomu doupěti těch překupníků ‚otroků' minule."

Kromě nepořádku na podlaze a fotografiím můj pohled zaujala postel. Z pod polštáře číhal kus mnou známého oděvu. „Moje triko." Bylo tam nedbale zastrčené. Vytáhla jsem ho a pevně sevřela.

„Ještě tu moc na všechno nesahejte, zkusíme najít otisky nebo nějaké stopy," zahalekali kolegové z laboratoře. Projížděli místo jejich věcičkami, kterým jsem zhola nic nerozuměla. Jeden se dokonce podobal elektrickému epilátoru.

„Ehm myslím, že tyhle vymoženosti ani nepotřebujete," zarazil je Ron, když konečky prstů nadzvedl deku na posteli. „Nějaký vzorek bych našel hned tady." Odhrnul následně prostěradlo znechucením a ihned si zalezl za roh omýt ruku vodou v malé koupelně.

„Je ta skvrna, co si myslím?" s překvapeným šklebem se zděsila Lara.

„Třeba ten starej úchylnej pupkáč se záhadnými schopnostmi tady něco vylil nad tvými fotkami."

„Rone, mlč!" okřikla ho Lara. „Opravdu to není vhodné a Flóře tím nepomáháš."

„Omlouvám se za mé rychlé myšlenkové pochody, tak možná pan honič bude mladý... Netvařte se všichni, že to není zřejmý."