Super-Cizinec

Spolupráce

Vůbec jsem nepočítala s tím, že budeme tak rychle spolu na „výjezdu" sami. S Bastienem mi přišlo, že jsme sehraní, ovšem nikdy jsme to nevyzkoušeli naostro. Takže jsem byla nesvá, jelikož tu nebyl ani zbytek týmu a my oba jsme neměli starší za sebou, jenže ta hrozba před námi nepočkala. Nachomýtli jsme se tu jako první.

Tři padouši drtili policejní sbor a bála jsem se ztrát na životě. Jeden měl nadpřirozené schopnosti a další dva byli plně ozbrojeni.

„Musíme něco udělat!" vytrhl mě z přemýšlení Bastian.

Přikývla jsem. „Pokusíme se spolu dostat ještě o trochu blíže. Budu se snažit vyhnat ze země nějaké šlahouny nebo kořeny a uzemnit je. V tu chvíli se pokus odzbrojit ty dva."

„Jasně. Jdeme na to?"

Opět jsem kývla a s hlubokým nádechem jsem Bastiana pevně objala, přenesl nás o několik metrů blíže mezi policejní sbor.

„Zastavte palbu!" zakřičela jsem a naštěstí si naší přítomnosti strážci zákona všimli. Vmžiku jsem praštila dlaněmi k zemi a velkou námahou svoji sílu nabudila, aby vydrala ven cokoliv, co zachvátí ty tři zločince a obemkne jejich těla jako had za tou zdí, kde se schovávali. Bylo to dost náročné i na mě, jelikož jsme stáli v místě, kde asfalt a beton překrýval veškerou půdu, ale naštěstí moment překvapení byl na naší straně a podařilo se mi spojit se s nedalekými stromy, které urychleně rostly a prodraly své kořeny k nepřátelům. Stáhly jim kotníky a podlomily kolena, až bídáci zaškobrtli a spadli dle zvuků.

Jakmile se Bastian ujistil, že policisté jeho směrem nestřílí, okamžitě zmizel, aby se zjevil u nich. Mezitím jsem svým tempem běžela jeho směrem. Zahlédla jsem, jak dvě střelné zbraně jsou přehozeny daleko přes zídku a v tu chvíli mi bylo jasné, že Bastian nelení a jedná, jak nejlépe mu instinkty radily.

Když jsem k nim dobíhala, viděla jsem jen útržek, jak popadl jednoho z těch ozbrojených padouchů a přenesl ho k nohám policistů za námi, kde ho okamžitě zadrželi a spoutali. Ten dotyčný málem z toho nepřirozeného teleportu vrhl, což mě v duchu ješitně pobavilo. Pro mě to bylo od začátku jako běžný skok.

Byla chyba ohlížet se za sebe a nedávat pozor na ty dva výtržníky. Ten s nadpřirozenými schopnostmi měl nadlidskou sílu a přetrhl kořeny, kterými jsem ho svírala a při mé nepozornosti se vrhl na mě. Podařilo se mi poskočit, ale nestačilo to, protože se na mě vrhl a strhl mě k zemi. Dost to zabolelo a padla jsem na bok. On za mě. Naštěstí jsem neztratila vědomí. Pohotově jsem prosila kořeny a namířenou rukou jsem z pod dlaně do jeho obličeje chrstla hlínu. Kořeny se opět sápaly po něm. Jenže měl také volné ruce a zasadil mi ránu mezi lopatky, až jsem se několikrát odkutálela a skončila na zádech. Neskutečně jsem se o sebe bála, začala jsem lapat po dechu, jako by mi ho vyrazil tou silou.

Pocítila jsem nad sebou závan a koutkem oka jsem spatřila zjevit se Bastiana, který zuřil a přišlo mi, že mizel každou milisekundu a objevoval se. Nevěděla jsem, jestli to nejsou halucinace, tohle jsem u něj ještě neviděla. Pokaždé tomu bídákovi vrazil ránu, aniž by dotyčný věděl odkud přijde. V obličeji měl již trhliny a podlitiny. Nakonec padl taktéž na záda do bezvědomí.

Toho jsem se začala bát také, měla jsem mžitky, stále jsem se nemohla nadechnout, ale pocítila jsem oporu a podepření. Bastian mi stáhl masku z nosu a úst a posazoval mě, zatímco mi krouživým masírováním tlačil na podbřišek, břicho a hruď, také mě párkrát plácnul i mezi lopatky. Rázem jsem pocítila ohromnou úlevu a mohla opět dýchat.

Bastian si také oddechnul. Sňal si z očí a hlavy masku a šťasten si opřel čelo o mé, oba jsme byli oroseni od potu.

„Jsi celá? Vyrazila sis dech!"

Odkašlala jsem si. „Ano, už jsem v pořádku, neboj..."

„Už se od tebe nehnu." Objal mě kolem ramen. Cítila jsem, že se o mě opravdu bál a bylo to příjemné, ale zároveň i to, že mě zachránil.

„Opravdu si z toho nic nedělej, nemůžeš se rozdělit. A já... nedávala jsem pozor... ke všemu jsme na to byli sami." Jedním okem jsem sledovala, jak policisté zatýkali druhého odzbrojeného padoucha a tomu omráčenému od Bastiana nasazovali speciální kleště, a ještě mu vpíchli sedativa. Zřejmě byl už známá firma a měli nějaké prostředky k zajetí, jen k tomu potřebovali stejně i nás.

Bastian mě hladil po zádech a bylo mi jasné, že to zítra bude hodně bolet.

„Já vím, ale záleží mi na tobě a byl bych nerad, kdyby se ti něco stalo. Mám ti krýt záda."

Jeho slova mi dodávala velkou úlevu a uklidnění a chtěla jsem mu něco odpovědět, ale střetla jsem se s nabroušeným pohledem našeho velitele Davida. Bylo mi jasné, že dostaneme slovní výprask za naši nerozvážnost.

„Mládeži, máte nehorázné štěstí a příště by to chtělo i rozum. Postavit se jim takhle sami." Položil nám oběma ruce na ramena. „Ale potěšili jste mě, že jste uspěli a poradili si. Krásná týmová práce a neměl bych to říkat," nahnul se David blíže k Bastianovo uchu, ale stejně jsem ho zaslechla, „ale zasloužil si to, na toho hajzla nic neplatí."

Spadl nám kámen ze srdce, už jsem byla připravená na obřího zaracha. Velitel k tomu už víc neříkal a pokynul Bastianovi, ať zmizíme do střediska na rekonvalescenci. Sice jsem byla teď otřesená, ale nohy mi sloužily, přesto mě Bastian bez zeptání vzal do náruče a odmítal pustit.

Na druhou stranu jsem si ráda odpočinula.

-

Okamžitě jsme měli nařízeno dostavit se na ošetřovnu, kde zejména mě projeli od hlavy až k patě. Naštěstí jsem neměla nic zlomeného ani natrženého, jen ty naražená žebra, zhmožděné svaly na zádech a trochu pohmožděnou paži, k tomu menší otřes mozku. Takže mě čekal klidový režim, nejlépe i bez dívání do jakýchkoliv obrazovek a pravidelné svícení na zornice.

Poté si vzali na vyšetření vedle mě Bastiana a teprve nyní jsem si všimla jeho rudých až krvavých kloubů na ruce a modřin z těch úderů pěstmi. Nebylo to moc pěkné a šokovalo mě s jakou silou do něj musel bušit. Zpytavě se naše pohledy střetly.

Ošetřovatel mu pokládal hojivé mastné tyly na ránu a převázal mu úhledně obinadlem obě ruce, že je měl opravdu jako boxerky. Bylo mi jasné, co bude bolet nyní jeho.

Chtěla jsem ho hrozně moc opět zahojit, ale byla jsem vyčerpaná a momentálně to zkrátka nešlo.

Přinesli nám na ošetřovnu dokonce jídlo. Oba jsme to ocenili. Jako kulisa nám k tomu hrál zvuk z nedalekého monitoru, kde měl lékař a laborant zapnuté zprávy, takže jsme nemohli nepřeslechnout zprávu i o dnešním činu a nás dvou.

Mluvili tam o nás docela hezky a zaslechla jsem tam i nějaké spekulace o mém zdravotním stavu, jelikož z policejních kamer měli záběry, kde měli zřejmě tu herdu, kterou jsem dostala do zad.

Podívala jsem se na Bastiana, který vypadal, že to nevnímá. Seděl u jídla a dost pomalu nabíral porci. Došlo mi, že ty ruce přišly k sobě a má to hodně citlivé na jemný úchop. Opatrně jsem vstala ze svého lůžka, přerušila své jídlo a posadila se k němu na lůžko.

Zadíval se na mě nechápavě a trošku podezřívavě. „Máš odpočívat, jsi jako křehká květinka."

„A tys zase vydal energie za deset a potřebuješ se najíst. Dovol."

Vzala jsem mu vidličku z ruky a nabrala pořádnou porci. Do druhé ruky jsem si připravila ubrousek, protože mi bylo jasné, že budou nehody, a ještě jsem nikoho nekrmila, kromě batolat mých kolegů tehdy z vlastní zvědavé iniciativy. Byla to docela sranda a Bastiana, ačkoliv byl mírně v rozpacích, to i rozesmálo. Což smích sice léčí, ale na mé namožené všechno to dost bolelo.

Nakonec mi poděkoval, protože byl opravdu hladový a s mojí pomocí, to do sebe ládoval velmi rychle.

„Ráda oplatím tvoji záchranu, jen doufám, že utírat po záchodě se zvládneš sám." Neodpustila jsem si poznámku a doufala jsem, že jsem to nepřestřelila.

Ale Bastian jen zrudl a hrozně se rozesmál. „To opravdu nemusíš, vtipálku."