Super-Cizinec

Kdo mě sleduje

Bylo to zvláštní. Poslední dobou jsem se cítila nesvá.

Možná to byl jen pocit, ale jako bych na sobě nosila cizí pár očí. Byla jsem si vědoma toho, že mě ve městech sledují kamery, paparazzi, či moji zvědaví příznivci a především nepřátelé, aby poznali mou kompletní identitu ‚Dítěte Země'. Přesto můj nejosobnější údaj je pouhé křestní jméno: Flóra.

Příroda mi jako šestý smysl často napovídala a prozrazovala skrytá vodítka. Bála jsem se zprvu, že je to jen nějaký můj paranoidní pocit. Kéž bych přírodě od začátku podezření naslouchala více. Síla přírody byla má skutečná super-schopnost.

Nejednou se mi dokonce zdálo, že někdo mým nepřátelům a zločincům zabránil v násilí a mně ušetřil od rány. Zvlášť se mi do hlavy zaryla jedna příhoda, ačkoliv jsem byla na vážkách, zdali to nebyla halucinace. Odtrhla jsem se od naší superhrdinské party a bojovala sama s útočníkem s nadpřirozenou silou. Bohužel jsem udělala chybu a on mě odrazil, až jsem skončila na asfaltu a sotva se překulila na bok. Byla jsem bezbranná a ochromená na zemi a strachy jsem čekala, že schytám další ránu, jelikož tu nebyl nikdo z mých parťáků. A pak se dlouhé vteřiny nic nestalo. Místo toho jsem se ohlédla a ten protivník ležel omráčený s podlitinou v obličeji na chodníku.

Ověřovala jsem si jako blázen u ostatních, jestli to nebyla jejich práce i mé přírodní síly v tom neměly pranic společného. Akorát jsem si zase od velitele z našeho týmu vyslechla, že bych měla mít někoho po boku, kdo mi bude krýt záda, aby se mi tohle nestávalo.

Věděla jsem, že má pravdu. Sotva jsem věkem dosáhla dospělosti, abych mohla plně bojovat se zločinem a pokaždé se při střetu, či zachraňování odpoutám omylem od týmu.

Sice jsem jim už od dětství z vpovzdálí pomáhala, abych se připravovala k akci v dospělosti, ale nyní jsem v tom namočená již pár měsíců naplno. Měla jsem se svými nadpřirozenými schopnostmi výhodu oproti ostatním, jelikož při mém souboji jsem se nemusela bít těsně na blízko, ale pokud jsem pozdě zareagovala nebo zapochybovala a ráně jsem neuhnula, těžko mně samotné pak někdo může pomoci. Proto je týmová práce důležitá.

Ovšem mé nenaplněné přání bylo mít k sobě sehraného parťáka. V týmu jsem se neuměla prostě tolik sladit a držet krok s ostatními dospělými a zkušenými superhrdiny. Sotva uhlídali mě.

A nyní ještě musím vyřešit tuto nechtěnou situaci. Po krátkém čase jsem pociťovala, že to sledování probíhá zároveň v budově, kde žiji a možná i v mém pokoji. Trochu jsem se zdráhala o tom všem mluvit s ostatními, přesto jsem se vnutila našim bezpečákům celé budovy, kteří mě nechali přehrát si zpětně kamery u vchodů a hlavních chodeb, jenže nikdo, koho bych neznala, tam nebyl. Nic podezřelého.

V noci jsem se samovolně budila, což u mě bylo nezvyklé, pokud se nespustil poplach pro ‚superhrdinskou' akci venku. Díky tomu jsem usínala někdy i přes den. Frustrovalo mě to a zneklidňovalo a špatně jsem večer usínala. To ten nutkavý paranoidní pocit, že je někdo cizí v mém pokoji.

Některé noci jsem dokonce probděla, abych nachytala dotyčného, ale nic mi to nedokázalo, nic se nestalo. Proto jsem si říkala, že mě možná opravdu šálí smysly nebo moje schopnosti.

Jenže najednou se začaly samovolně přesouvat mé věci a také ztrácet. Diář, který jsem zavřený položila na poličku, byl ráno otevřený na stole. Nikde jsem nemohla najít svůj proutěný náramek. Vím, byly to takové nepřímé důkazy, které se mi mohly v hlavě pomotat, jenže pak zmizelo mé triko, které jsem si přehodila u postele přes židli s ostatním oblečením, a ještě jsem si to před spaním pro jistotu vyfotila, což jsem poslední dobou dělala preventivně. To už se tahle situace opravdu stupňovala.