Super-Cizinec

Obnovení pout

Byla jsem opravdu hloupá a přehnaně si za tím šla... tenhle můj nenápadný test jeho. Bastian prošel vším, čeho jsem se v hloubi duše ještě trochu obávala. Měl mě opět na dosah, ale utvrdil mě v tom, že mi neublíží a ani neunese pro své potřeby. Byla jsem zbytečně paranoidní.

Přitom jsem se teď bála, že to podkope naši důvěru, ale naštěstí to tak nebral a chápal mé pohnutky. Čekala jsem na něj u sebe v pokoji, protože jsme byli hladoví a skočil nám pro něco vydatnějšího k jídlu.

Naštěstí si již užívání svých schopností vychutnával se vším všudy, a dokonce i tuto cestu bral svým teleportem, že jsem se divila, jak nic nevylil, ale opravdu ve svých dovednostech umí chodit.

„Budeš teď vůbec používat i nohy?"

Pobaveně se zasmál. „Jasně, nemůžu být zase tak pohodlný. Akorát jsem teď trochu vylekal v kuchyni Rona, alespoň vím, kdo ujídá neustále ty kyselé okurky."

Opět jsem si upřímně užívala trávení času s ním. Pojedli jsme spolu na mém balkónku a u toho měli konečně prostor si v soukromí popovídat.

„Snažím se opravdu pilně promyslet, jak si s tebou promluvit o tom, co jsem ti provedl. Jsem trochu rozbitý, ale vím, že ty mě dokážeš spravit a usměrnit, když spolu takhle budeme fungovat."

„To budeme mít tedy, co na práci," zadívala jsem se mu hluboko do očí. „Pořád jsme spolu nedořešili nás a teda tvoje počínání... víš, o čem mluvím."

„To klidně můžeš říci naplno... moje pronásledovatelské úchylné pitomosti."

Upřímně jsem nečekala, že to takhle vybalí narovinu. Ty terapie jeho zdrženlivost opravdu posunuly daleko.

„Hluboce se omlouvám za své oplzlé chování a jednání tehdy s tebou, také jak jsem ti předtím nahnal strach, než jsme se poznali a opravdu jsem se poučil. Nikdy bych ti nic podobného už neudělal, jen mi trvalo pochopit, že tohle není ta cesta, jak se seznámit a být s někým, kdo se mi líbí."

Jeho obhajoba mi dávala smysl, protože opravdu nezískával při svém dospívání podněty, jak se má zachovat a jednal spíše dle pudů.

Chvilku jsem mu na to nic neříkala, což ho asi polekalo, protože také zmlknul a díval se smutně do země, ale já jsem jen čekala, jestli se mi ze všeho vypovídal. „Po tom všem, co jsem slyšela, co jsi prožil, jak jsi vyrůstal vlastně diametrálně jinak než my tady, tak to plně chápu. Sice na to nemůžu zapomenou, jelikož v hlavě to zkrátka zůstane, ale odpouštím ti to. Druhé šance jsou tu od toho. Sice tohle je tvoje asi třetí, ale nyní to už s naší pomocí zvládneš uchopit lépe."

„To rozhodně a moc ti děkuji, že jsem to od tebe slyšel. Ulevilo se mi."

„Víš, upřímně jsem si na jednu stranu sama také oddechla. Je nakonec příjemnější zjistit, že ty věci nedělal nějaký -"

Přerušil mě: „Myslíš starý, obtloustlý a nechutný chlap? Jo, slyšel jsem to tenkrát říkat Rona."

Trochu jsem se nad tím jízlivě pousmála. Popravdě tehdy mi ta slova úsměv na tváři nevytvořila. Sžírala mne taková představa, ale nyní se to překlenulo do pozitivnější roviny. Objasnil se celý ten incident a popravdě se mi ulevilo po zjištění, že můj stalker Bastian byl alespoň můj vrstevník, mladý muž, který se mi zalíbil a jeho úmysly nebyly přímo zákeřné a úmyslné. Zřejmě jsem měla víc štěstí, než mohli mít jiní. Jak jsem nad tím vším krátce přemítala v mysli, vzniklo mezi námi trapné ticho, ale brzy se opět ujmul slova.

„Vlastně se mi také dost ulevilo, že to na mě prasklo. Byl jsem unavený vším skrýváním a tajemstvím s amnézií. Zároveň bylo opravdu těžké se ovládat, když jsi přímo vedle mě, chytaly mě zkrátka ty příjemné pocity -"

„Bastiane, prosím -" chtěla jsem ho zarazit, cítila jsem, jak se červenám, ale nedal se.

„Promiň, že tě opět přerušuji, ale chtěla jsi dořešit nás a já ti to chci narovinu také vysvětlit. Měla bys to vědět. Nechci přijít o to pouto mezi námi. Protože víš, co bylo nejhorší?" Položil otázku, na niž si musel odpovědět sám. „Byla jsi vedle mě, snažila ses mě zase zachránit, pak jsi se mnou trávila veškerý čas, sdílela mé schopnosti a měl jsem tě v náručí... taky jsem na tobě pozoroval, že jsem pro tebe byl víc než kolega a kamarád, jak ti sem mnou bylo dobře a kvůli mně se ti pobláznily schopnosti. Moc jsi mě tím utvrdila v tom, že to je vzájemné. Byl jsem opravdu trpělivý a většinu kroků jsi udělala dřív nakonec za mě, když se zpětně ohlédnu ve vzpomínkách. Přehrávám si to často jako romantický film, protože mi to vždycky rozveselí a uklidní."

Měl v tom všem pravdu, když jsem si to teď také uvědomila. Jeho přítomnost mě vlastně posunula a byla jsem to já, která ty hranice našeho vztahu tlačila vpřed. Možná mi dával podněty a náznaky, ale veškerý fyzický kontakt jsem iniciovala jako první.

„Nebyl jsem si tehdy jist, co bych měl dělat a jestli někomu na mě záleží, jak jsem neměl všechny podněty a odpovědi, až jsem zjistil, jak jsem bez tebe ve svém životě frustrovaný... promiň, že takhle mlžím, ale dala jsi mě zkrátka dohromady. Cítil jsem se, že mě tam v budoucnosti rozložili a ty jsi mě tady dokázala spojit kompletního člověka. Bojím se to zase ztratit..."

„Budeme v pořádku, Bastiane," pobídla jsem ho. Vzala jsem jeho ruku a nepouštěla ho, něžně mi ji hladil.

„Nechci být už sám na celý svět, tak moc jsem si tě zamiloval," zalesklo se mu v očích, jak se mu tam nahrnuly slzy.

Nečekala jsem, že se mi tolik vyzná, ale díky němu jsem se cítila sebevědomě a příjemně. Nechala jsem ho, ať zaboří hlavu na mé rameno a vypustí emoce, které potřebuje. Jednou paží jsem ho objala, aby ruka spočinula na jeho zádech a druhou jsem ho hladila po vlasech. Opět jsem mu dovolila mě obejmout a stále respektoval hranice, které si s ním postupně tvořím.

-

Následující noc jsme stále spali každý ve svém pokoji a tentokrát jsem ta nedočkavá po ránu byla já. Spánek mi poslední dobou dokázaly prodlužovat pouze mé bylinky a byla jsem ranním ptáčetem, co se týká vstávání. U mě, která si ráda pospala.

Rozhodla jsem se, že Bastianovi vrátím jeho věci, které byly několik měsíců nazpět zabaveny z motelu, kde krátce přebýval, než jsme na něj tenkrát přišli a na jeho počínání jsme nastražili past. Zejména já jsem ho pomocí smůly takové přírodní pryskyřice a prášku načapala a měla tak důkaz, který odstranil paranoiu.

Krabici s důkazy na něj jsem již vzala ze skladu a měla jsem touhu to s ním ještě probrat. Přišlo mi to správné. Bylo to něco intimního a soukromého. Nezapomněla jsem k tomu přihodit i ten tablet, který jsem uchránila od ostatních, aby do Bastiana sbírky dokumentů o nás dvou z internetu nestrkali nos.

Docela jsem doufala, že nám dá osud ještě chvilku na společný rozhovor a nezazní žádné nahánění na ‚výjezd', který by se teď opravdu nehodil. Ani si nejsem jistá, zdali má Bastian již povolení vyrazit s námi do akce. Ale musím přiznat, že pro mne bylo opět těžké být bez svého partnera při ochraně lidí a planety před zlem, s ním jsem byla vždy perfektně sladěná a doplňovali jsme se. Mít parťáka je výhra a bez něj mi přijde, že chybí půlka ze mě.

S papírovou krabicí pod paží jsem volnou rukou ťukala na jeho dveře. „To jsem já."

„Pojď dál, květinko," ozvalo se tlumeně přes dveře.