Super-Cizinec

Nežádoucí účinky

Cestou jsem na chodbě potkala ještě Patrika, který si z jejich pokoje odnášel nějaké nádobí do kuchyně. „Už jsi vzhůru," zvolal. „Copak vy hrdličky? Byl na vás hezký pohled, už máme slavit vaše výročí?"

„Jen jsem byla unavená, nedělejte z toho nic víc," vyhrkla jsem a utekla za roh.

Jakmile jsem jen vkročila do pokoje, mé květinky už nebyly oslabené výkyvem teploty, ohromně na mou přítomnost zareagovali, začaly bujet, pučet, aniž by je toto období k tomu přimělo. Některé vyhodily své šlahouny a dost mě to vyděsilo. Zapadla jsem do koupelny a opláchla si obličej, jako bych doufala, že to mým pocitům pomůže.

Najednou jsem v zrcadle za sebou spatřila, že z mých pěkně opečovávaných kytiček se stává džungle. Sakra! Dost, to by stačilo! Znělo mi v hlavě, protože jsem nemohla utišit svoje schopnosti. Nic se nedělo. Začala jsem se obávat, jelikož tohle šlo za únosnou hranici.

Přeskákala jsem mezi kořínky a vypadla ze svého pokoje. „Pomoc!" zařvala jsem.

Z protějšího pokoje vylezl nechápavě Ron. „Co se děje?"

„Zbláznily se," vypískla jsem a couvala dál od svého pokoje.

„Doprčic," ohromeně dodal na tu zkázu, která se jí drala z pokoje. Praskaly díky tomu už totiž stěny.

„Proč to nemůžeš zastavit?"

„Nevím, já... nic... nedělám. To samo... já já..."

Spustil se zřejmě alarm. Mezi prvními se k nám dostala ještě jeho sestra Dina, jak svojí schopností proběhla všemi stěnami ostatním přes pokoje přímo k nám.

V hlavě jsem měla chaos, nedokázala jsem se soustředit a jediná myšlenka se mi vydrala do popředí ostatních. „Uspěte mě," vyhrkla jsem na něj.

Když Ron spatřil můj zoufalý pohled, otočil se a odběhl zřejmě do laborky.

Vzápětí ho vystřídala přítomnost Bastiana. Bohužel jakmile svou blízkost ke mně prohloubil, rostliny ze záhadného důvodu zvýšily svou dravost.

Bála jsem se nejhoršího, ovšem to už jsem měla vše zastřené a upadající v mlze. Poslední pocity chladu a mírně trpkého plynu mě donutily zavřít oči a padat do mdlob.

-

Měl jsem o ní strach.

Naštěstí ji podpírala Dina, aby nespadla na zem a předala mi ji, abych si ji sám přesunul do náruče. Podivně ji ještě kmitala lehce oční víčka a zničehonic se u mé tváře v tu chvíli rozvinulo růžové poupě, ale vše se opravdu zastavilo, jakmile ji uspali. Seběhlo se to opravdu rychle.

„Co to mělo být?" povzdechla si Dina.

„Trošku se jí pošahaly schopnosti," odpověděl jí udýchaný Ron s obličejovou maskou v ruce, na kterou byl napojený uspávací plyn a již ho všechen vyčerpal na Flóře.

Při tom shonu jsem si ani nevšiml, že je s námi už i Mates a Patrik, který promluvil: „To se občas může stát každému, že ztratí kontrolu bohužel."

„Občas?" zhrozil jsem se.

„Ano, při hormonálních výkyvech nebo při náměsíčnosti i vybavení traumatu..." dodával.

„Byla vzhůru," nedalo mi to.

„No, zkusíme ji otestovat, třeba za to můžou nějaké chemické pochody. Vezmi ji do laboratoře," pokynul mi Mates.

„Opatrně na její vlasy." Zarazila mě Dina a já jsem se podíval pod nás. „Trochu víc ji zničehonic poporostly a nabraly hnědo zelené barvy." Pomohla je pobrat a doprovázela nás, aby na ně nikdo omylem nešlápnul.