Super-Cizinec

Začleňování

„Kvítku, nepodlézáš tomu Bastienovi? Co s ním plánuješ prosím tě? Obletuješ ho jako čmelák pampelišku."

Náhle jsem netušila, jestli to Lara myslela zpytavě nebo ta svá přirovnání myslela ironicky. Na klíně mi seděl její malý tříletý syn Paul a prohlíželi jsme si obrázkovou knížku. Dávala jsem na něj teď pozor, aby si mohla poklidit nějaké věci a malí se, jak to dělal moc rád, nepletl pod nohy.

„Jenže všichni tady k sobě někoho mají. Dokonce i děti a já jsem jako páté – tedy třetí kolo u vozu."

Lara se na chvilku zastavila v uklízení a soucitně se před ni postavila. „Vždyť jsme tady skvělá parta, ne?"

„To nevyvracím, jen jsem si vždy přála mít nějakého nejlepšího kamaráda nebo parťáka z vrstevníků."

„S tím ses mi nikdy nesvěřila, kvítku. Netušila jsem, že to takto vnímáš," zamyslela se, jako by se vnitřně pokárala, že u mě přehlédla tuto skutečnost.

„Nedávala jsem to dosud všem najevo, spíš to ze mě teď vypadlo. Tím se netrap. Zkrátka cítím takový drobný nesoulad, jak jsem k někomu vždy nestabilně přiřazena a cítila bych se lépe s někým, s kým si budeme krýt záda a tak..."

„A máš takový pocit, že on to bude splňovat?"

Chápu kam, tím narážela. Známe ho sice už pár dní a vlastně o něm nic osobního kvůli amnézii nevíme. „Jen jsem ráda, že je tu se mnou nějaký vrstevník. Sice si se všemi tady rozumím, ale nedávno jsem dosáhla věku dospělosti a pořád ke mně věkově nejblíže do této doby byla Melinda," zmínila jsem velitele biologickou dcerku, které bude brzy jedenáct let. „A pak jsi mi nejblíže ty, ale pořád je mezi námi deset let rozdíl. Mám sice nějaké stejně staré kamarády ve škole, ovšem tady dosud ne. Konečně tu s námi bydlí někdo, s kým si mám co říct a rozumím si s ním."

„To je velice kladná odpověď. To jsem ráda, že jsi vše řekla," usmála se, že ze mě vytáhla to podstatné. „Jen bych ho nechala, ať se sžije i sám se sebou a ostatními. Nemusíš se bát, že by ti ho někdo ukradl."

„Počkej! Ty už jsi s ním měla sezení? Proč jsi nic neřekla? A to jsi jako moje sestra..."

„Protože naše sesterská drbárna a mlčenlivost psychologa je rozdíl. Vždyť to víš. Ale opravdu mi věř, že Bastian k tobě má vřelý vztah a určitě k tobě jako své vrstevnici tíhne."

„Přesně, teto." Zničehonic se rozpovídal malý Paul, který se doteď do naší konverzace nevměšoval. Vypadal, že ho zajímají jen zvířátka v knížce, ale zjevně zvládl obojí. Jeho poznámka mě rozesmála.

„Vidíš? Všichni ti držíme palce, Flóro." Pobaveně si převzala ode mě do náručí svého syna. „Jen buď, jak ti vždy říkám, rozvážná a opatrná. Jsi náš přírodní poklad." Následně synka postavila na zem a pokynula mu, aby se šel napít. „Alespoň máš lepšího nápadníka než toho oplzlého stalkera," dodala s povzdechem.

Probodla jsem ji pohledem.

„Jen říkám, co vidím. Hlavně jsem měla ještě na jazyku poslední otázku... jestli se vše uklidnilo po té události?"

Postavila jsem se také a objala se oběma rukama kolem ramen. „Ano, neboj Laro. Kdyby se cokoliv dělo, už to hned hlásím. Naštěstí poté naší pasti ho to zřejmě odradilo a ten dotyčný dal pokoj. Teď mě alespoň přivádí na jiné myšlenky Bastian."

„To je dobře," položila mi ruku konejšivě na mou tvář.

-

Tak trochu jsem doufal, že budu mít konečně po týdnu i nějaký čas pro sebe. Neustále mě obletovali lékaři nebo laboranti a cpali do mě různé posilující směsi, které chutnaly jako omítka a následně mi pořád podávali spoustu jídla, které bylo v menších porcích ovšem zhruba po každých dvou až tří hodinách krom pauzy na spaní. Do toho mi nastavili trénink na posílení svalstva a každým dnem mi dle nějakých jejich výpočtů zvyšovali úměrně zátěž na přístrojích. Za tohle všechno si mohu sám.