Super-Cizinec

Hojivá příroda

„To je úžasný! Jak jste na ta všechna data přišli?" Takže už společně můžeme oslavit i jeho narozeniny. Tak nějak, pomyslela jsem si natěšeně.

„Z mých vzpomínek na budoucnost a pár drobností z těch mých identifikátorů. Zbytek jsme si samozřejmě vymysleli, ale mám čísla po někom, kdo byl v podobným věku a neměl to štěstí žít tu déle, takže to upravili v registru. Tohle nyní patří žijícímu občanovi, tedy mě. Podle našich odborníků by to mělo být těžce dohledatelné, i když jsme takhle podvedli systém. Alespoň takhle jsem to pochopil."

„Aha, to jsem ani nevěděla, že je možné. No, jsem ráda, že to pro tebe udělali. Vlastně teď můžeš žít normálně mimo naší práci jako kdokoliv jiný."

„Přesně," usmál se šťastně.

Dojedla jsem ten zákusek, který mi sehnal, a i po tom, co všechno ten sladký pokrm zažil, byl opravdu dobrý. Bastian se taky nasnídal.

„Chceš mě pak vidět v tom kompletním oblečení z budoucnosti?" zeptal se trochu záludně.

„To víš, že jo. Mimochodem tohle fakt nechutnalo špatně, děkuji."

-

Tentokrát po svých jsme se vraceli ke mně na pokoj. Začal jsem ze sebe vmžiku kromě spodního prádla odhazovat ostatní oblečení na postel. Když jsem se otočil, abych si vytáhl svůj oblek ze skříně, střetl jsem se s její tváří. Její pleť zrůžověla i její vlasy jako by „rozkvetly". Neodtrhla ode mě zrak a tvářila se rozpačitě i stydlivě. Nějak jsem před ní zapomínal na jakékoliv zábrany studu. Ušklíbl jsem se nad tím a pokračoval ve své přehlídce. Neříkám, že tohle nebyla moje další taktika svádění, a jak rád jsem ji v tomhle vyváděl z míry. Vždyť ji šíleně miluji a má snaha o její pozornost byla často bez rozmyslu bláznivá.

Natáhl jsem na sebe své oblečení z budoucnosti, které se vždy skvěle přizpůsobilo mému tělu. Tohle bylo na tom opravdu báječné, oproti věcem z této přítomnosti, jelikož často, a především po vyprání, měnilo tvar.

Přišla ke mně blíže a přejela po mém rameni a paži přes oblečení prsty. Naskočila mi vzrušením husí kůže na krku.

„Ta látka je tak zvláštně příjemná a sedí ti to opravdu perfektně."

„Musím přiznat, že se to nosí daleko lépe než některé oblečení odtud."

„V budoucnosti asi funkčnost a praktičnost materiálu bude dotažená k dokonalosti." Prohlížela si zvědavě látku a zkoušela ji i natahovat. Jediné, co jsem na sobě ještě neměl byla mikina a rukavice. „Takže tohle teď chceš nosit do akce?"

„Spíše ano, lépe se mi v tom proskakuje a bojuje."

„Dobře, hlavně, že je ti v tom dobře." Pousmála se a podívala se mi hluboko do očí. „Svlékl by ses zase, Bastiane?"

„Pročpak?" zeptal jsem se dychtivě a polil mě nával dalšího vzrušení. Ruce jsem pro jistotu nenápadně přesunul před své slabiny.

„Jejda promiň, nechtěla jsem, aby to vyznělo... no, jen bych ti ráda ulevila od těch modřin po těle."

„Och aha," nesměle jsem se pousmál. Chtěl jsem to trochu zamluvit, protože ji nechci uvádět do rozpaků a téhle situaci se svlékat. „To přežiju, květinko, nevysiluj se kvůli mně s léčením."

„Vždyť je to maličkost."

„A nechceš to spíše provést někde venku, ať rovnou načerpáš energii?" nabídl jsem ji. Její schopnosti znám moc dobře. Vždy po nějakém boji bylo lepší, když se posadila do půdy, na trávu nebo k jakékoliv flóře a chvilku si nabírala síly se zavřenýma očima. Vždycky tak rozkvetla a zářila. „Můžeme si udělat malý výlet, když už nemám zaracha."