Super-Cizinec

Jaké jsou možnosti

Uvažoval jsem nad dvěma možnostmi. První, kdy se nyní upravím, pořádně oháknu, učešu, oholím a půjdu narovinu do jejich hnízda se udat, že mi nakopli v budoucím století nadpřirozenou schopnost a ztratil jsem se do minulosti sem. Jenže tato varianta je opravdu moc okatá. Hned bych byl podezřelý číslo jedna a následovalo by uvěznění, což je pro moji psychiku nežádoucí.

Vždy jsem se při svých lumpárnách snažil, aby přímo nepoznali, že mé schopnosti naznačovaly transport, či teleport. Spíše nějakou rychlost nebo mizení a procházení stěnami, což jsem opravdu neuměl.

Proto moje hlava vymyslela druhou variantu a té jsem byl také svými dalšími úmysly nakloněn.

Budu se několik dní zanedbávat a pouze sledovat, co se děje na veřejnosti a se superhrdiny. Při první příležitosti, kdy vylezou na nějakou akci, se objevím. Budu předstírat, že jsem sem spadnul kdoví odkud a nic si nepamatuji. Také jim nebudu prozrazovat, že ovládám plně své schopnosti a na jakou vzdálenost se umím přemístit nebo co dalšího dovedu a je lepší hrát neschopného, co je potřebuje.

To byl můj velkolepý plán. Teď ho jenom nezpackat jako všechno ostatní.

Neholil jsem se, neupravoval si vlasy, upíral jsem si jídlo a snažil se pozřít maximálně tekutiny a šťávy. Bylo to vyčerpávající, ale doufal jsem, že mi to sníží trochu odolnost. Veškeré své nasbírané věci jako ten velký obnos peněz, vypnutou elektroniku, oblečení z budoucnosti a pár Flóry maličkostí jako třeba proutěný náramek jsem uložil do trezoru, který jsem uzamkl svým kódem a otiskem prstu. Předplatil jsem si tuhle těžko dobytelnou schránku u jedné společnosti a dopředu jim to zaplatil na rok.

Teprve po třinácti dnech se mi ‚poštěstilo'. Byl významný den pro tohle město. Nějaké čtvrtletní slavnosti. Sebral jsem poslední síly a vydal se tam, protože mi bylo jasné, kdo se tam objeví. Slyšel jsem to dokonce z televize. Někdo se tam jistě staral o bezpečnost.

Kopnul jsem do sebe přeslazené pití, abych měl ještě nějakou sílu na přemístění na jednu ze stovek vysokých patrových přilehlých budov, odkud mě snad někdo postřehne. Měl jsem na sobě schválně otrhanou košili a šortky bez bot nebo ponožek. Trochu jsem se cestou vyválel v prachu a hlíně. Nakonec velmi nerad jsem se tváří, paží a koleny odřel kůži o hrbolatou zídku poblíž, abych byl trochu poškrábaný. Pálilo to.

Nahoře mi prudce pralo do zad slunce, ledový pod mi vyrašil přesto na čele, kvůli mé podvýživě a vyčerpání. Kousek cesty k okraji budovy už jsem došel sotva po svých. Divil jsem se, že ze mě jde ještě vůbec nějaký pot a musel jsem přiznat, že se mi motá hlava. Hlavně jakmile jsem si sednul na okraj ploché střechy. Nikdo to tu nahoře nehlídal, za to dole byla policie a hrdinové. Neviděl jsem ji tam nikde, všichni byli tak maličký, ale jde mi o to na sebe upoutat pozornost kohokoliv.

Dole byla všelijaká zábava a trochu mě mrzelo, že se toho neúčastním osobně, ale pokud se tohle povede, dostanu snad ještě šanci.

Pro lásku se musí trochu víc vytrpět, že?

Zapálil jsem zakoupený dělobuch. Tohle by upoutat mělo. Měl jsem jen pár vteřin. Vyhodil jsem ho co nejvýše, jak mi síly stačily. Vzápětí se ozvala rána jako z děla a upoutala zrak všech těch dole. Použil jsem při skoku svou teleportovací schopnost. Jakmile jsem zmizel vzápětí jsem se objevil, ale byl jsem vyřízený, takže to byl spíš lehce pozdržený neřízený pád.

Otevřel jsem oči a v tu chvíli mi došlo, jak blbý nápad to byl. Nadával jsem neuvěřitelně na sebe vnitřně a zároveň nahlas ječel. Mizel jsem a při padání zase objevoval a nijak jsem to nemohl zastavit.

Tam vzadu jsem doufal, že mě někdo zachytí.

Úzkost ze smrti se dostavovala a cítil jsem, jak z toho omdlévám. Náhle mé tělo pocítilo tlak a myslel jsem si, že mě to drtí o zem. Ale na pootevřené oko jsem zahlédl silné ruce, které mě drží pod pažemi a pomalu snáší k zemi. Asi jsem v tu chvíli opravdu odpadl.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale jako první jsem si uvědomil, že není po mně. Jako druhé, že ležím v něčem příjemně měkkém a jako třetí, že cítím jako by do mě někdo lil po litrech energii. Zřejmě jsem se víc zhluboka nadechl než doteď a ucítil jsem snad květinovou vůni.

---

„Viděli jste to všichni? Něco se s ním dělo, jako by měl schopnosti, ale neuměl je kontrolovat." Patrik z toho byl ještě dost v rozpacích, ale byl to on, co ho ve vzduchu chytil a dopravil našeho neznámého vcelku na zem. Ještěže ovládá větrné schopnosti a je nejrychlejší letec. Jinak by ho nikdo nestihl bezpečně zachytit.

„Jako by spadnul z nebe," okomentoval velitel David.

Dále jsem už jejich rozhovory neposlouchala a spíš se zaměřovala na slova našich vlastních sloužících lékařů v naší budově.

Nejdříve to shrnul laborant, jelikož v počítači mu blikaly první hodnoty z odebraných vzorků krve. „Jeho stav se zdá stabilizovaný, je dehydratovaný, vyhublý, má zjevný svalový úbytek, ale jinak jsem na něm neshledal nic životu ohrožujícího. Akorát má tedy ještě podezřelé staré jizvy v oblasti žil na pažích, zápěstích a klíční kosti, ale toxikologie je čistá a tohle ani nenasvědčuje drogové závislosti."

„Až na nějakou přítomnost cizorodé látky v menším množství, ale vůbec nevíme, o co jde. Přístroje je nerozpoznají."

Medik, který měl u nás stáž, mu svítil baterkou na zorničky, zatímco byl stále neznámý v bezvědomí. „Hlava je naprosto v pořádku podle snímků, nikde žádné krvácení, zornice reaguji přiměřeně a souměrně, takže až se zavodní a odpočine si, doufejme, že se probudí."

„Slečna mu rozhodně také moc pomohla," otočil se ke mně jeden z lékařů a zároveň vedoucí celého týmu našich zdravotnických pracovníků.

Po jeho slovech jsem se pousmála a podívala jsem se na neznámého mladíka, kterému jsem držela svou dlaň položenou na mírně ochlupeném odhaleném hrudníku a skrz proudila k jeho nitru má přírodní síla. „To je maličkost... potřebuje uzdravit, na co bych tu moc jinak měla."

Jakmile se jeho pulz dostal k hodnotám normy a krevní tlak zvyšoval, stáhla jsem svou ruku z jeho hrudi a chytila ho za volnou ruku bez hadiček a posadila se k němu vedle lůžka.