Super-Cizinec

Kouty klidu

Propustili nás odpočívat do svých pokojů. Byl jsem mírně neklidný, protože jsem měl o Flóru opět starost. Vím, že šla spát a musím ji nechat odpočívat, ale s tím jejím otřesem mozku jsem si nebyl jistý.

Potřeboval jsem se něčím zabavit. Chtěl jsem něco dělat na mobilu, jenže to mi má indispozice rukou nedovolovala, tak jsem si alespoň položil tablet do klína a prstem jsem opatrně najel na stránky fanoušků superhrdinů, které jsem mile rád špehoval a doufal, že mě takzvané hashtagy zavedou na cokoliv z dneška. Nic se před veřejností neututlá.

Policejní kamerové záznamy z uniforem „unikly" veřejnosti a jedna z nich občas roztřeseně zabírala veškeré dění. Bohužel jsem znovu sledoval, jak moji Flóru ten bastard praštil a ležela na zemi s lapáním po dechu, pak mě to zabralo v mé slabé chvilce, kdy jsem opravdu neudržel své nervy a bušil do něj dost brutálně. Bál jsem se, co na to násilí ostatní ještě řeknou, ačkoliv mi velitel tajně poděkoval, stále jsme neměli právo brát do vlastních rukou. Jen jsme tu pro uklidnění situace. V další chvíli jsem to už vypustil z hlavy, protože záběr zdálky ukazoval mě s Flórou v intimnější chvíli objetí a končilo to momentem, kdy jsem ji podebral do náruče. Naše obličeje naštěstí nešly plně rozeznat z té dálky a špatné kvalitě obrazu.

Trochu jsem se nyní obával názorové sekce pod videem. Udělali si z toho videa i printscreeny a lidé vše komentovali, či rozebírali jako detektivové. Už několikrát jsem se setkal s tím, že mě titulovali jako „Teleport", proto jsem již věděl o kom mluví. Neznali mé civilní jméno.

Překvapilo mě, že lidé nijak výrazně můj obávaný násilnější okamžik neodsuzovali a ba naopak mě bránili, že si to dotyčný zasloužil, že alespoň ochutnal vlastní medicínu. Měli pro mě pochopení i kvůli tomu, co udělal Flóře a také znali jeho násilnou minulost. Veřejnost Flóru měla opravdu ráda a nedali na ni dopustit. Pak se rozplývali nad tím, jak jsme se objímali, měli o sebe opřená čela a vetovali, že jsme ti nejlepší parťáci a doufali, že to Flóra neodnesla nijak špatně.

Zabral jsem se do těch komentářů, zejména o nás dvou.

-

Spala jsem opravdu jen chvilinku, slabě mi pískalo v uších. Potřebovala jsem spíše nabrat sílu z přírody než spánku. Vyšla jsem na svůj balkon, který mi tady speciálně předělali na „zelený" před několika lety. Bosky jsem tedy z podlahy vstoupila na vlhký trávník a posadila se. Již se smrákalo. Kolem mě se stočily povislé rostliny a dotýkaly se mé kůže, stáčely se kolem mých prstů, zaplétaly se mi do vlasů. Tak moc jsem si teď přála ležet třeba na louce někde za městem nebo v lese a čerpat to všechno, ale potřebovala bych křídla nebo letadlo.

Příliš dlouho jsem tu sama nepobyla. Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepaní na dveře a počítala jsem, že mě ze zdravotního týmu někdo přijde vyšetřit nebo zkontrolovat, ale byla to daleko přívětivější tvář.

Ohlížela jsem se za ramenem, jelikož balkon mám naproti dveřím. Bastian nesměle vstoupil do mého pokoje. Měl sem ode mě přístup na otisk prstu povolený a bylo hezké, že dbal na soukromí a předem zaklepal, než vešel.

„Ahoj, všechno v pořádku?"

Mávla jsem na něj, ať se neostýchá a jde až za mnou. „Ahoj, jasně relaxuji, tady v té mé sporné oáze zeleně."

Posadil se na trávníček vedle mě. „Kdybys nebyla po tom otřesu mozku, teleportoval bych se s tebou někam do přírody, ale teď to není podle nich žádoucí."

Zdálo se, že mi snad četl myšlenky, podle toho, jak na mou poznámku odpověděl. „Já vím, jenom bych ráda žila někde v přírodě nebo blíže přírody, kde plně využiji svůj potenciál, tady mě to město dusí a přikrývá spíše nánosem stavebnin."

„To chápu, také bych rád poznal, co tahle Země skrývá za přírodní poklady kromě tebe." Pobaveně do mě šťouchnul ramenem. „Venku je to šílené a moc hlučné, přírodu také zbožňuji. Určitě se jednou dočkáš," povzbudil mě.

Trávení času s ním bylo moc pěkné. Často jsem si říkala, že sem z nebe spadla moje spřízněná duše, která se o mě zajímala a sdílela mé myšlenky. „Prozatím je tohle moje nejoblíbenější místo, můj koutek a kousek přírody a teď, když mám svého parťáka, podělím se ráda." Šťouchala jsem do něj na oplátku také ramenem a on mi to opět jemně oplatil. Naštěstí to byla paže, kterou jsem si nepohmoždila.

„Jsem fakt rád, že ti nic není." Usmíval se mile a přišlo mi, jak mi hledí hrozně hluboko do očí, až mě to hypnotizovalo a sama jsem z toho ztratila slova.

Náhle naše souznění utnul vpád zdravotníků. Naše chvilka soukromí skončila a já jsem po několika hodinách zase prošla všemi nebolestivými jen trošku nepříjemnými testy. Bastien tu se mnou vydržel, aby mi to do večera uteklo, a nakonec jsme si zahráli pár kol společenských her pro dva a tentokrát jsem ho podezřívala, že mě nechal schválně vyhrávat.