Super-Cizinec

Obletování

Byla jsem kousek od toho, ho opět od té poslední uplynulé doby políbit, jenže po chvilce kolem nás něco zašustilo a jako bych zaslechla i kopýtka. Byly to opravdu tři srnky, které tudy procházely, pár metrů od nás. Oba jsme se zvědavě a trochu vyplašeně za tím zvukem zvedli, ony nás také zmerčily a odběhly vmžiku pryč.

„Páni, nikdy jsem neviděl divokou zvěř naživo." Probudil mě z toho transu Bastian.

Zvedla jsem se z něj a klekla si vedle. Až teď mi došlo, kam jsme zašli a snažila jsem se to rozpačitě krkolomně zamluvit. „Ehm, tak tě někdy vezmu do zooparku, co je za městem. Jsou tam zvířata na volné ploše a můžeš se tam s chovateli projet mezi nimi, některé se mohou i krmit. Občas mě tam bral David nebo někdo z dospělých, když jsem byla malá."

„Aha, to bych také určitě rád uvítal," daroval mi milý úsměv.

„A cítíš se v pořádku?"

„Naprostým. Jako nový! Skoro doslova..." Odhrnul své oblečení, kde ty ošklivé modřiny zmizely. Teď mám sílu tě vzít až do oblak." Vyskočil nadšeně. „Teda, jestli chceš vidět to místo, kam jsem nás chtěl odnést?

„Samozřejmě, těším se." Stoupla jsem si před něj a padla jsem do jeho otevřené náruče i kvůli tomu, že to rychlé vztyčení z lehu mi poněkud zatemnilo před očima.

Přenesl nás rázem do větší nadmořské výšky a tentokrát jsem k tomu cítila až zamotání hlavy, ale brzy se to vytratilo. Viděl to na mě a držel mě za paže, než se to srovná. Když jsem se pootočila a spatřila ten krásný rozsáhlý pohled na krajinu před námi. „Wau," uniklo mi za rtů.

Bastian se spokojeně pousmál a také se nadšeně rozhlížel. „Vyhledal jsem si tohle na internetu, všichni ten výhled tady chválí."

„Ehm ehm," ozvalo se odkašlání za námi a já jsem málem vyskočila z kůže.

„Aha, nejsme tu jediný..." posunkem naznačil. „Jsou tu nějací turisti," šeptnul. Rázem jsme si blíže přitáhli naše masky do obličeje. V tom úžasu jsme se úplně nesoustředili na to, že na téhle planetě opravdu nežijeme sami.

Jakmile jsme se otočili za námi bylo několik lidiček. Jedni vypadali jako rodinka, druzí pár ve středních letech a pak zřejmě několik teenagerů s jedním dospělým, kteří měli šokovaně otevřená ústa dokořán.

„Ono se tu něco děje?" zeptal se překvapeně muž od té rodinky.

Pak mi to došlo. Zřejmě si mysleli, že tu jdeme s něčím bojovat. Když jsme se tu spolu znenadání zjevili. Kdo by počítal, že si superhrdinové ulehčí túru svými schopnostmi a půjdou se kochat na skály, kde je frekventovanější stezka. Bastian byl zaražený a nevěděl, jak reagovat. Asi mu nedošlo, že tohle místo znamenalo dle recenzí, že tu nebudeme sami, i když bylo dopoledne ve všední den.

„Nebojte... jen jsme si tu udělali pauzu, nadýchat se čerstvého vzduchu a tak..." spustila jsem.

„Paráda," vypískla nadšením jedna holčina, která doplňovala tu malou skupinku teenagerů a vyskočila na nohy. Rozeběhla se k nám jako u vytržení. „Jsem vaše fanynka! Takže opravdu spolu chodíte? Nejsou to jenom drby? Já vás celou dobu shippuji. A ty Teleporte máš nový převlek? Je boží!" Rozplývala se nad Bastianovým oblečením z budoucnosti.

„No..." Bastian nějak přišel o řeč, ještě neměl možnost přicházet do kontaktu s veřejností naživo, a ještě zvládat extrovertnější fanoušky takto.

„To je tajemství," poškádlila jsem ji. Ostatní turisté, co tu byli nás bedlivě sledovali a trochu se rovněž osmělili.

„Ooo. Stejně to vypadá, že jste si tu chtěli udělat rande," povzdechla si dívka a nedala se. Moc s tou odpovědí nepočítala, ačkoliv si stejně myslela svoje. Ostatně s Bastianem moc dobře víme, co jsou naši fanoušci schopni na internetu s námi vymyslet a takhle může vypadat klidně někdo, kdo o nás píše ty bláznivé fanfikce nebo vytváří obrázky. „A nevadí, když bych se s vámi vyfotila na památku?"

Podívala jsem se směrem k Bastianovi, který z toho byl stále dosti v rozpacích, ale neměl s tím problém. „Dobře, jestli nás s mým parťákem také pak vyfotíš?"

Opět radostně vypískla a opakovaně děkovala i na to kývla, přičemž vytahovala z kapsy svůj mobil.

„Ještě bych tady mohla vytvořit lepší prostředí na záběr," mrkla jsem a zapracovala jsem svou silou, díky které kolem nás vykvetly horské květiny, aby náš záběr skvěle ozvláštnily. Nebyla totiž jediná a prosil o to i zbytek lidiček kolem nás. Naštěstí to chtěli skupinově, a ne po jednom. Partičku teenagerů s námi nakonec vyfotil dospělý, který s nimi byl. Jejich učitel tělocviku, jak jsme zjistili. Dále rodinka s dvěma mladšími dětmi a dospělý pár, který nám poděkoval nejprve za to, co děláme a pak nám sdělili, že se pochlubí doma svým skoro dospělým dětem, které nás také sledují.

Byli jsme nakonec potěšeni milými reakcemi. V závěru čekala ještě ta slečna na to, aby nás dva vyfotila. Měli jsme obyčejnou fotku, jak stojíme vedle sebe, ale následně mě Bastian popadl bez varování do náruče a póza na další fotky zaznamenala naši vzpomínku jako páru a ne parťáků. Rozloučili jsme se a po pár minutách zde jsme poodešli dál, kde jsme měli větší soukromí, ačkoliv po nás pokukovali z dálky. Nikdo nás naštěstí více nepronásledoval.

„Tohle bylo docela intenzivní."

„To teda. Úplně mě v tu chvíli polil pot. Příště budu hledat místa, kam se nikdo normálně bez schopností nedostane," zavtipkoval.

„Anebo příště budeme muset holt jako běžný smrtelník po svých bez našich převleků a tuhle pozornost už nestrhneme. Neboj. Ale bylo to milé."

Souhlasně přikývl. „To ano, hřejivé a pěkné, jak tě takhle někdo obdivuje a podporuje jako bychom byli celebrity."

„Kam vůbec ještě míříme?"

„Jenom se projdeme tady cestičkou k tomu okraji a pak se vrátíme domů?"

Přikývla jsem. Rozhlédl se kolem sebe a následně mi nabídl ruku, kterou jsem přijala. Propletla jsem si s ním prsty a procházka přírodou se stala randěním. Zbytek cesty probíhal mlčky, ale žádným trapným tichem. Přišlo mi, že jsme si užívali okolí a sdílením blízkosti jeden druhého.

-

Když jsme se přemístili domů, objevili jsme se u něj v pokoji. „To byl moc pěkný den volna, kdy plánujeme další?" popíchla jsem ho, protože jsem viděla, jak má unavené oči, přeci jen to přemisťování také vysílilo jeho energii.

Pousmál se a protáhl se. „Promiň, nechci tě hned vyhazovat, jenom jsem dost unavený a rád bych si něco malého zakousl a viděl se v posteli. Takže ti nechci lhát, protože jsem utahaný po dnešku jako kotě."

„No to bych byla ráda... čekám totiž, jestli budeš chtít být tady nebo u mě."

„Co?"

„Ráda bych dneska usínala s tebou, jestli můžu?"

Červenal se. „Jo, tedy samozřejmě, budu také rád."