Super-Cizinec

Přetvářka

Tohle se mi muselo snad zdát! O tomhle jsem snad ani nesnil, že se stane. Teď jsem trochu pochyboval, jestli není po mně.

Měl jsem na hrudi nalepené nějaké plíšky a diody i na spáncích, přes ústa a nos mě tlačila průhledná maska, ale svěže se mi dýchalo, jen mne pálily trochu oči. Na prstu mi tkvěl nějaký kolíček a nad předloktím mi vcházela přelepená kanyla do žíly. Zatímco druhou ruku mi svírala ta nejkrásnější bytost, která se mě dobrovolně dotýkala. Pod tím spojením jsem cítil šimrání. Vlévala mi po douškách svoji sílu do těla, která příjemně lechtala a povzbuzovala mě, jako by mi tančila energie po těle. Bylo to osvěžující.

Po tom několika denním trápení, to konečně stálo za to.

„Asi to bude ještě mladík, je sice trochu zanedbaný, ale tipuji, že mu přesahuje přes dvacítku maximálně pár lety."

Já vím, není to na mě úplně nejlepší pohled, ale brzo se spravím.

„Probouzí se," vyšlo z jejích líbezných úst.

„No, hurá," ozval se vzdálenější neznámý hlas.

Přistupovali ke mně i lidé v bílých a modrých halenách. „Pane, nic se neděje, jste... staráme se o vás po nehodě..."

Vůbec jsem nereagoval slovy, vlastně jsem je ani pořádně neposlouchal a konsternovaně jsem visel pohledem na Flóře, která na mě zírala soucitně. Pak jsem si uvědomil, že musím vypadat příšerně. Přesto se na mě pousmívala a nepouštěla mou ruku. Její vlasy měly tentokrát tmavě zelenou barvu a leskly se jí světlezelené duhovky.

„Pane, slyšíte nás?"

Mírně jsem pokýval hlavou.

Stiskl jsem její ruku jemně. Na vteřinku přesunula pohled k tomu stisku a potom zase k mé tváři. Neříkala nic, ale mě to poněkud dojímalo. Neznala mě, neměla ke mně žádný odpor a jen mi poskytovala svoji sílu. Zachraňovala mě, ačkoliv jsem si za svůj stav mohl spíš sám.

Vedle mě se objevil ještě další chlapík. Určitě ten, co mě zachytil ve vzduchu. Byla z něj cítit taková svěží energie. „Kluku, tys nám dal, ale jsem rád, že se z toho vylížeš."

Nějak jsem přišel o řeč, ale z toho mě brzy vytrhla. „Jak se jmenuješ?"

Čekal jsem, že to ze sebe vyklopím rychleji, ale nejdříve mi z úst vyšel chrapot. Musel jsem si odkašlat a dostal jsem sklenici vody. Pil jsem opravdu opatrně, protože můj žaludek si musel zvyknout. Přemýšlel jsem v mysli o sobě. Oslovovali mě v mém století kódem jako subjekt. Neměl jsem asi jméno, ale vzpomněl jsem si na jeden charakter, který jsem zahlédl v televizním pořadu tady, a to jméno se mi líbilo. Odpověděl jsem: „Bastian asi."

„Bastiane, odkud jsi? Nenašli jsme u tebe žádné věci."

V tu chvíli mi došlo, že to jméno mi přistane a nikdo mě ještě žádným jménem neoslovil. Tohle bylo poprvé, a ještě z Flóry úst to znělo tak uspokojujíce. Nyní přišla na řadu hra s amnézií. „Popravdě... to si nedokáži vybavit."

„Nevíš, odkud jsi?" zeptal se mě muž, který mě zachránil před rozplácnutím se o asfalt.

Chytil jsem se dramaticky za hlavu. Snad to nebude moc přehnané. „Rozpomínám si jen na tohle jméno... a kde vůbec jsem teď, kdo jste vy a co se stalo?"

„My jsme -"

„Je to vůbec člověk? Já jsem vám, říkal, že spadl snad z jiné planety," vložil se do konverzace pro mě iritující hlas toho rychloběžce. Od začátku mi moc nepadnul do noty.