Láska napříč stoletím

50

Brzy ráno, kdy za okny stále převládala tma, mě vzbudilo služebnictvo. Stejné dívky, které se o mě staraly včera během zkoušky šatů.

Než jsem stačila jakkoliv reagovat, vytáhly mě z postele a už mě vedly chodbami paláce. Byla jsem stále v polospánku a sotva vnímala kam přesně se mě snaží dostat. I kdyby by mě vedly na popraviště, nezaregistrovala bych to.

Plně probraná jsem byla až když jsme se ocitly v místnosti, ve které jsem ještě předtím nebyla. Je velká a honosná. Všude je spousta skříní, šatů a hlavně šperků. Musím říct, že tolik lesklých věciček jsem pohromadě v životě snad neviděla. Až z toho skoro bolí oči. Rozhlížela jsem se všude kolem sebe, jen abych nechápala, co se děje ještě víc. Nechápu jak se holčiny mohou pohybovat s takovou ladností a přesností v tak nepraktických šatech.

Ještě víc zmatená jsem byla v moment, kdy na mě promluvila holčina se kterou jsem sem přijela. Tehdy mi byla tak strašně moc povědomá, ale teď jí nepoznávám. Je možné, že si se mnou má vlastní hlava celou dobu hrála a stále hraje? Začínám to tu nesnášet.

,,Madame," oslovila mě ta, která by mně měla být známá ,,Vaše šaty jsou připravené." Oznámila mi, když ostatní dvorní dámy vešly z vedlejší místnosti s honosnou bílou róbou.

Bože můj. Ty šaty jsou pomalu větší než já. Jak se v tom mám hýbat? Ne, ne. Jak v tom mám zabránit vraždě? I když, když si na nich představím krvavé stříkance, vypadají poměrně záhadněji. Neříkám, že nejsou překrásné, ale tohle přeci jen není století s mým vkusem na svatební šaty. Ale! Třeba dostanu roztomilou korunku jako jsem o tom snila.

Pomalu mě začaly do šatů oblékat, aby se neulomil ani jeden drahý kámen či neroztrhla část krajkovaných rukávů. Chvíli jsem si myslela, že přestanu dýchat, když mi pořád víc a víc utahovali korzet, abych měla co nejlepší postavu, kterou mi korzet může dát. 
Jestli to tu zvládnu, budu si pak muset jít k lékaři nechat zkontrolovat orgány, protože značně trpí, chudáci. 
Nicméně, když se rozhodly, že jsem stažená dostatečně, opatrně mi zapnuly šaty a přitáhly ke mně zrcadlo, abych se mohla na chvilku obdivovat.

Šaty samy o sobě vypadaly mdle, ale když se teď dívám do zrcadla a vidím, jak mi ty šaty padnou, nemohu ze sebe spustit oči. Opravdu jsou ty šaty najednou tak perfektní, nebo je to jen mnou a mým svatebním a zároveň posledním dnem tady? Možná to bude obojí, ale na chvíli se cítím klidně, nevystrašená budoucností.

Z přemýšlení a zírání do zrcadla mě vyrušila menší blonďatá dívka s velkou zdobenou krabičkou na rukách ,,Král Vám posílá menší dárek,'' sdělila mi s úsměvem na tváři a krabičku otevřela, abych mohla nahlédnout.

Ústa mi klesla v úžasu. Dívám se na skutečný klenot královské rodiny z doby renesance. Bože můj. Podlamují se mi kolena. Krásnější náhrdelník jsem nikdy neviděla.
Dvojitá řada perel, zlatých květin s diamanty uprostřed. Musí to stát celé mění. Už v téhle době to musí stát mění!
Jedna z dívek si zřejmě všimla, že jsem pobledla a chytila mě za loket, aby mě přidržela na nohách.

,,To si nemůžu vzít! Vždyť to zničím!'' Opáčila jsem.  Vím jaká jsem a jaké mám štěstí. Naposledy, když jsem dostala něco cenného, jsem dostala od babičky zlatý prstýnek a do týdne jsem ho už nemohla najít. Král by se zbláznil, kdybych ztratila nebo jakkoliv znehodnotila tohle! Však je to tak krásné, že se bojím i jen dýchat v jeho přítomnosti.

Blondýnka se neubránila ještě většímu úsměvu a krabičku i se šperkem položila na stolek k zrcadlu. 

,,Král si přeje, abyste ho měla,'' ujistila mě ,,je to šperk jeho zesnulé choti, její výsosti.'' Dodala a šperk opatrně vzala do rukou a stoupla si za mě. Skoro jsem ani nedýchala. Copak mi Adrienův otec tolik věří? Nebo to děla spíš kvůli Adrienovi, aby viděl, že ho podporuje?
Náhrdelník opatrně přistál na mém hrudníku. Náhle jsem blízko srdce ucítila tíživý pocit. Tohle znamená být žena krále? Taková zodpovědnost a přesto žádná.