Láska napříč stoletím

49

Do stmívání jsem s Adrienem seděla v okně jeho pokoje. Povídali jsme si o všech různých maličkostech, které nás napadly. Většinou to byly blbosti nebo sladké řečičky.

,,Fakt jsem rád, že tě sem tvoje rodina poslala.'' Svěřil se Adrien, když jsme z okna lezli zpět do jeho pokoje. Sedli jsme si na postel, kde mě chytil za ruku a kolem pasu.

,,Jo, já taky.'' Hlesla jsem. Dost sranda, že ve skutečnosti za to může jedna padající hvězda, která správně ani není hvězda. Asi se v nejbližší době začnu zajímat o vesmír, protože tohle je něco tak úžasného, že tomu chci být blíže. Co když magie v našem světě existuje. No, bylo by divný, kdybych se ocitla v téhle době a magie by neexistovala. Takže jo, magie.

Pohladila jsem ho po paži. Chtěla jsem mu něco povědět, ale už nevím co, takže mi zas tak moc nevadilo, když dveře rozrazil snědší chlapec, kterého jsem s Adrienem už několikrát viděla. Adrien se postavil na nohy a pobídl chlapce, aby mluvil

,,Žádá si tě král, a slečnu si odvedou dvorní dámy na zkoušku šatů.'' Oznámil nám. Adrien kývl a podíval se na mě.

,,Ano, hned se k němu dostavím.'' Odpověděl a chytil mě za tváře ,,Uvidíme se večer?'' Zeptal se mě. Zmohla jsem se jen na kývnutí, než jsem se ocitla v davu dívek v mém věku. 

A zase nadešel čas na utrpení v korzetu a desítce vrstev látky.

Stáhly mě pěkně bílým korzetem a začaly mě navlékat do velkých a noblesních svatebních šatů. Všechno to utrpení jsem podstoupila jen proto, abychom zjistily, že mi jsou šaty velké, hlavně v oblasti hrudníku. Není lepší způsob jak mi do obličeje vmést fakt, který dávno znám, že hrudník není mojí největší předností. 

Naštěstí to prý není problém a do rána to upraví na moje míry. Což nevím jestli je dobře, protože takhle už budu kolem poledne oficiálně součástí královské rodiny. Normální holka v mém věku by jásala, že se jí splnil sen, ale já nejsem normální jak jsem již zjistila.

Pomocí špendlíků si označily kde co mají sešít a zmenšit. Konečně mi pak následně pomohly se z šatů vyprostit a pustily mě.

Do své komnaty jsem se dostala po setmění. S radostí jsem se svalila do své velké měkké postele. Šaty, které na sobě mám, sice nejsou moc pohodlné, ale momentálně nemám sílu navíc se zvednout a sundat si je. Prostě se nějak vyspím a zrelaxuju v nich. V dětství jsem spala i za horších situacích, takže uvidíme jak rozlámaná ráno budu.

Zítra je den D. I přes nervozitu, která svazovala můj žaludek jsem se poddala své touze spát.

Zvládnu to a vše bude v pořádku.