Láska napříč stoletím

46

Umí tak skvěle líbat, že jsem úplně zapomněla jak příšerně prší.  Přidávám to na seznam k jeho kladným vlastnostem. Ne že by měl nějakou špatnou, ale alespoň mám přehled o tom, jak dokonalý můj manžel je. Oh, manžel. Skvělá představa. Jsem jeho manželka.

Po chvíli polibek přerušil a tiše mě objal. Dobře, teď si začínám uvědomovat, že už není takové teplo jako bylo. Uh, to mě ten polibek tolik zahřál? Zřejmě jo, a vůbec si nejsem jistá jestli je to dobře. Pomalu přestalo pršet, ale chlad ve vzduchu neodcházel.

Adrien se ode mě odtáhl a chytil za ruku. ,,Asi bychom se měli vrátit na pokoj.'' Šibalsky na mě mrkl a vedl mě k nám na patro. Tuhle cestu neznám, takže jsem šla přímo za ním. Myslím, že tenhle zámek je tak velký, že bych se všechny chodby do svého odchodu nestihla ani naučit, takže to ani zkoušet nebudu. Nechám to na Adrienovi, on se o mě postará. 

Nevím jak, ale opravdu nás dostal kam chtěl. Rozhlédl se kolem a když nikoho neviděl, zatáhl mě k sobě do komnaty. Zamrkala jsem nad tím jak rychle jsem se u něj ocitla. Hlavně nenápadně. To bude určitě jeho heslo. Díky bohu, že tu nemají kamery. To by bylo něco. Musela jsem se uchechtnout pro sebe nad představou jak jeho otec sedí v kanceláři skrčený u počítače a kouká jak mě jeho syn tahá k sobě do pokoje jako hadrovou panenku.

Adrien si bez ostychu hned začal sundavat vršek. Ať už jsem chtěla nebo ne, zrudla jsem jako rajče a otočila se k němu zády. Proč mi tohle dělá? Co jsem mu kdy udělala?

Trhaně jsem se nadechla a snažila se uklidnit. To nic, Marinette, prostě jsi se jen nějakým omylem ocitla na prahu světa a života dospělých. Ehem. ,,Asi bych se měla jít převléct do suchého.'' Hlesla jsem lehce chvějícím se hlasem. To se mi moc nepovedlo. Vůbec jsem nezněla drsně!

,,Proč? Můžeš tu být jen ve spodničce, jsi přeci jen má žena.'' Odpověděl úplně klidně, jako kdyby se nechumelilo. Myslím, že se mi zastavilo srdce. Co to ten kluk právě řekl? Já myslela, že to on je ten nevinnej!

Otočila jsem se k němu nevnímaje, že je bez trička. Oh bože, on má to véčko! To není snad legální vypadat tak dobře! Ah! Já si teď chci ale sáhnout! Ne, Marinette! Soustřeď se! ...Ale vždyť je to můj muž. Ugh! 

,,Dojdu se převléct a vrátím se,'' pověděla jsem ,,v suchém.'' Dodala jsem a zmizela z pokoje. Pane bože! Málem jsem se odtama nedostala živá! 

Rychle jsem zalezla do svého pokoje a vydechla. Teď se musím zaměřit na důležitější věc: Co si vezmu na sebe? Nejprve jsem se svlékla do spodního prádla. Musím říct, že tohle středověké je docela příjemné, vůbec nevypadá vyzívavě, ale spíš jako nějaké pyžámko. Možná si to doma koupím. Mokré šaty jsem rozvěsila po pokoji, aby uschly a přesunula se ke skříni. Tyhle ne, tyhle taky ne, moc načechrané, moc velké, tohle vypadá, že to nosila ještě něčí babička. Ah! Tyhle vypadají pěkně, jen by to chtělo míň těch kamenů na tom, ale to Adrienovi určitě vadit nebude.

Jak nejrychleji jsem jen mohla, jsem se oblékla. Myslím, že jsem teď zestárla alespoň o půl století. Rychle jsem se zkontrolovala, upravila si vlasy a přeběhla přes chodbu. Na nic jsem nečekala a vletěla k němu do pokoje.

Teď už vím, že jsem to dělat neměla.

,,Vaše Veličenstvo.'' Hlesla jsem.