Láska napříč stoletím

40

Adrien seděl na okně a díval se na oblohu.Hned jak zaznamenal mou přítomnost otočil se na mě.

,,Copak?'' zeptal se s úsměvem ,,Nemůžeš spát?''

,,Jak vidím, ty také ne.'' konstatovala jsem, zavřela za sebou dveře a svíčku odložila na malou skříňku u dveří.

Adrienovi zajiskřily oči a natáhl ke mně ruku.Přišla jsem k němu blíž a za tu ruku ho chytila.Ani jsem se nestihla nadechnout a už jsem seděla na jeho klíně.

,,Chceš tedy spát zde, aby se nám oběma spalo lépe?'' zašeptal blízko mého ucha.Pod jeho horkým dechem jsem se otřásla.

,,Pokud-li to nebude vadit.'' vydechla jsem odpověď.

,,Má lóže ti je k dispozici, stejně jako má náruč.'' pošeptal mi do ohbí krku.

Usmála jsem se a spokojeně zavřela oči. Jak je možné, že se v jeho náruči cítím tak bezpečně? Přijde mi, jako kdyby jeho objetí bylo vytvořené pro mě. Mám pocit, čím dál tím silnější, že mé místo je tady, sem patřím. Nechci, aby to skončilo, na to mi je až moc dobře. Bolí mě srdce jen na to pomyslím. Tohle je tak nefér. Jednou v životě chci být sobecká, jen jednou, pouze teď. Nic víc nechci, jen jeho . Proč bych se ho měla vzdát? Konečně se cítím milovaná, nechci se vrátit. Bylo by moc zlé, kdybych zde prostě zůstala? Po jeho boku až do konce. Proč? Proč teď a tady? Svět, ne, to ne. Lidé jsou tak krutí. Vzít někomu život jen kvůli trůnu a postavení. Jak odporné, ale pro lidi naprosto normální. Kdy se to všechno tak zvrhlo? Možná to bylo tehdy, když Satan tiše našeptával Kainovi, aby zabil svého bratra. Nebo to bylo, když lidem do rukou byla dána zbraň.

Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Rychle jsem si je utřela a několikrát za sebou zamrkala. Hluboce jsem se nadechla a vydechla. Moc to řeším. Takhle se brzy zničím.

Chytila jsem Adriena za ruce, které měl obmotané kolem mého pasu. Zabručel a já se usmála.

,,Už se chce mé princezně spát?" Otázal se mě tiše. Stočila jsem k němu svůj pohled a kývla. Bude lepší, když se z toho vyspím. Zítra je přeci nový den, nová příležitost. Vyhoupla jsem se na nohy a počkala až se zvedne i Adrien. Chytil mě za ruku a odvedl si mě k posteli. Nadzvedl mi peřinu.

,,Až po tobě." Usmál se. Našpulila jsem rty a posadila se. Přikryl mě a rychle si šel lehnout na druhou stranu postele. Položila jsem se. Má tu veliké polštáře. Otočila jsem se na bok, čelem k němu. Adrien si lehl blíž ke mě a ruku mi položil na tvář. Pohladil mě a pár neposedných vlasů mi dal za ucho. Natáhl se a jemně mě políbil na rty. Zaculila jsem se a zavřela oči.

,,Dobrou." Hlesla jsem tiše a kousla se do tváře. Tohle je divný pocit. Ležet vedle něj v posteli. Divný, ale ne nepříjemný. Je to jen nezvyk. Bože můj, co tu vyvádím? Není to neslušné? Ale kdyby bylo tak by mě snad poslal pryč, ne? Ugh, potřebuju se vyspat, nebo mi praskne hlava.

,,Dobrou noc, Mari." Zašeptal nazpět. Chytil mě za ruku a přitáhl si ji k sobě. Políbil mi ji a pevně stiskl. Ruce se mu třásly. Taky mu to přijde divné. Pousmála jsem se. Nejsem v tom sama.

Komnatou se rozneslo ohlušující ticho. Slyšet byly jen naše nádechy. Adrienův dech se po několika dlouhých minutách ustálil. Usnul. Otevřela jsem oči. Vypadá tak nevinně. Usmála jsem se a víc se k němu přišoupla. Prohrábla jsem mu vlasy. Tak jemné. Může mít kluk vůbec tak úžasné vlasy? Závidím mu. To koště co mám na hlavě já je hrozné!

Kousla jsem se do rtu. Mohla bych ho obejmout? Jen na chvíli...

Opatrně jsem mu chytila ruce a vecpala se mu mezi ně. Objala jsem ho kolem pasu a hlavu si zabořila do jeho hrudi. Nadechla jsem se jeho vůně. Pořád voní skvěle. Zavřela jsem oči a do pár minut usnula. V jeho objetí je to tak jednoduché, stejně jako padání. Když nad tím tak přemýšlím, žít tady, s ním, je jako pád. Bohužel, přistání mě zabije. Proto doufám, že budu ještě nějakou tu chvíli padat. I když to bude bolet, ráda budu padat ještě chvíli. Jen chvilku. Stačí mi jen pár dní.

Hádejte, kdo žije?