Láska napříč stoletím

43

Mlčky jsme se procházeli po zelenající se zahradě. Líbí se mi jak krásně barevná je. Máme takové místo i v dnešní Paříži? Docela by mě to zajímalo. Až budu doma musím se jít podívat po okolí, třeba to najdu.

Chtěla jsem jít dál, k nedalekému stromu, ale Adrien se zastavil a tak jsem se na něj automaticky podívala. Tázavě jsem nadzvedla obočí. Že by mi už sdělil o jakém překvapení to vlastně mluvil? Docela mě to zajímá a to nejsem nějak extra zvídavá. 

Nadechl se a rozhlédl se kolem nás, jako kdyby hledal zda nás někdo neposlouchá. Teprve po chvíli se odhodlal promluvit. ,,Myslíš si, že by mi tvůj otec dovolil si tě tu nechat po svém boku na trůně?'' Položil mi svou otázku.

Oh. Proč že jsem tu vlastně? Za trest? Asi jo. No, zřejmě jsem sem nejela za účelem sňatku. Takže mi o tom překvapení nepoví? Škoda.

Našpulila jsem rty a zamyslela se, co mu odpovím. ,,Možná když pěkně poprosíš a uděláš na něj očka?'' Usmála jsem se. Můj otec neměl s chlapci nikdy moc velký problém. Vždycky jen chtěl, abych byla šťastná a v bezpečí. Myslím, že by ho táta měl rád a máma ho milovala. Vsadím se, že by se s ním i chlubili. Mohla bych si ho vzít s sebou do svého století a představit ho našim?

Přimhouřil oči a nakrčil nos. ,,Myslím to vážně, vtipálku.'' Cvrnkl mě do nosu a rozešel se dál.

Rychle jsem za ním cupitala ke stromu, pod který si sedl. ,,Taky jsem to myslela vážně!'' Houkla jsem a svalila se na trávu hned vedle něj. Tyhle velký šaty mi lezou na nervy, ani se nemůžu pořádně vyválet v trávě. Podívala jsem se na nebe, sice mě lehce oslepilo sluneční světlo, ale nebylo to nic strašného. Obloha je dnes pěkně modrá, bez jediného mráčku. Chtěla bych se jí dotknout. Je to stejné jako dotýkat se moře nebo spíš snů? Jak to ti kluci říkají? 'Snesu ti modré z nebe.'? Jo, tak nějak. Hm, kus bych té krásné modré chtěla. 

Pohled jsem stočila na Adriena, který se na mě s velkým úsměvem díval. Pořád se na mě dívá, jako kdybych byla jeho všechno. Tohle mi nesmí dělat, mám pocit, že se mi zastaví srdce. Pane Bože, pomoc mi to zvládnout. Alespoň nestojím, protože si jsem jistá, že by mi právě vypověděly nohy službu. Takhle se na mě nikdo ještě nikdy nedíval ani neusmíval. On mě musí mít opravdu rád, že ano? Tenhle chlapec nemůže být skutečný, ale on je. Je to jako splněný sen. Bohužel, narodil se o pár, pár let dříve než já. Musím říct pár, protože ta století přímo bolí.

,,Nedívej se tak na mě.'' Poprosila jsem ho tiše. Najednou mě přepadla únava. Únava z tohohle všeho. Bolí to. Můj mozek mě prostě nemůže nechat být chvíli šťastnou.

,,Jak se na tebe dívám?'' Zeptal se, jako kdyby neměl tušení o čem mluvím. Oba ale moc dobře víme, že to ví.

,,Moc dobře víš, jak se na mě díváš, Adriene.'' Zašeptala jsem a ukazováčkem se dotkla jeho koutku úst. Jen svůj úsměv zvětšil. Měla jsem si přinést sluneční brýle, i když by mě možná upálili za čarodějnictví.

Pokrčil rameny. ,,Máš pravdu, vím.'' Vypadlo z něj. Olízl si rty a sklonil se ke mě. Lehce se mi otřel o rty a chytil mě za tváře. ,,Ale oba moc dobře víme, že to miluješ.'' Zašeptal před tím, než mě pořádně políbil.