Láska napříč stoletím

26

,,To je otec!'' řekl Adrien vyděšeně ,,Jestli mě tu najde jsem mrtvej!'' řekl a slezl ze mě.

,,P-počkej!'' chytila jsem ho za ruku, když se rozeběhl k balkónu ,,Pod postel.'' řekla jsem a škubla mu rukou.

,,J-jasně!'' řekl a okamžitě zalezl pod mojí obrovskou postel.Myslím, že by jsme se tam vešli oba i s třemi dalšími lidmi.

,,Slečno?'' ozval se znova Adrienův otec.

,,A-ano?'' řekla jsem s těžkým dechem.Srdce mi bylo tak, tak moc rychle.Skoro jsem se přes něj ani neslyšela.

,,Vše v pořádku?'' zeptal se.

,,Ano!'' řekla jsem důrazně a rychle přiskočila ke dveřím, které jsem rychle otevřela ,,S čím vám můžu pomoci?'' řekla jsem mile a nervózně.Jak zajímavý pocit, když zkováváte kluka pod svou postelí.

,,Pojďte prosím za mnou.'' řekl, otočil se ke mě zády a rozešel se.

Rychle jsem koukla na svou postel.Teď má šanci utéct.Hned jak zavřu dveře může vylézt a utéct do svého pokoje.

,,Slečno?'' řekl jeho otec, který stál v půlce chodby a díval se na mě.

,,Už jdu.'' řekla jsem a zavřela dveře.

,,Co tedy potřebujete?'' zeptala jsem se ho ještě jednou, když jsem kráčela chodbou vedle něj.

,,K tomu se hned dostaneme.'' mávl rukou ,,Povězte mi.Jak se vám zde líbí?'' řekl a nepatrně se na mě podíval.

,,Líbí se mi tu moc.Vše je tu jako v pohádce.Mám to tu moc ráda.'' řekla jsem a na tváři se mi vykouzlil úsměv.

,,To je dobře.To je dobře.'' zamumlal.

Nějak z tohohle rozhovoru dostávám špatný pocit.Je to jen pocit, ale i tak, není to dobrý pocit.Tenhle pocit jsem naposledy cítila před hodinou dějepisu, když jsme dostávali opravené písemky.Měla jsem za pět.

Zastavili jsme se před obrovskými dveřmi.Ty znám.Knihovna větší než byt mých rodičů.Tady jsem byla s Adrienem.

Adrienův otec otevřel ty obrovské dveře a ukázal, abych vešla.
S nejistým pocitem jsem vešla a vdechla tu úžasnou vůni starých knih.

,,Posaďte se prosím.'' řekl, když zavřel dveře a rukou přejel po staré knize.

,,Dobře.'' řekla jsem a opatrně si sedla na křeslo ve kterém předtím seděl Adrien.

,,Jak víte můj syn se bude za nedlouho ženit a usedne na trůn.'' začal vážným tónem ,,Chápu, že se začátku, když jste přijela jste trávila čas s mým synem proto, že jste tu nikoho neznala a seznamovala se s místními podmínky.'' vytáhl z poličky jednu knížku a otevřel jí ,,Ale teď.Můj syn má před svatbou a místo své nastávající tráví čas s vámi.Byl bych rád, kdyby jste se teď chvíli držela v ústraní.'' podíval se na mě a znovu se otočil ke knihovně ,,Poté co Adrienova matka zmizela byl Adrien vychovávám jako jediný dědic a potomek naší rodiny.Adrien je dnes již jediný člen naší rodiny, který se může postarat o zvětšení naší rodiny a krve.'' vypůjčenou knihu vrátil zpět do knihovny a posadil se naproti mě ,,Neberte to osobně, ale tady jde o mou rodinu.'' dokončil svou myšlenku a čekal na mou reakci.

,,Takže chcete říct, že se mám od Adriena držet dál, aby mohl váš rod pokračovat?'' myslím, že kdyby vědět, že jeho syn má zemřít a jeho rod skončit a já jsem zde, abych tomu zabránila, tak by mluvil jinak.

,,Ano.Nechci ani myslet na to, že by se něco mezi vámi a Adrienem něco stalo a později by vás musel prohlásit za svou konkubínu.Ve své rodině nechci mít žádné konkubíny.Rozumíte?'' řekl aniž by změnil výraz v obličeji ,,Chci jen chránit svého syna.''

,,Chápu.'' řekla jsem a zvedla se.Pomalu jsem šla ke dveřím ,,Teď, ale však záleží na mě jestli budu vaše přání dodržovat.'' řekla jsem a opustila místnost.

Blíží se den, kdy zemřu místo jeho syna a já poslední dny nehodlám strávit s ústraní.

Rychlím krokem jsem šla ke svému pokoji a snažila se nebrečet.
Copak jsem taková citlivka, že se mi chce hned brečet?Zasmála jsme se sama sobě a vešla do svého pokoje.

Můj zrak se zastavil u balkónových dveří, kde se něco mihlo.

,,Adriene?'' došla jsem k balkónu a otevřela dveře.