Láska napříč stoletím

37

Cestou do své komnaty jsem nikoho nepotkala, což mi naprosto vyhovovalo.Myslím, že kdybych někoho potkala asi bych se složila.Ruce i nohy se mi klepou nervozitou a žaludek mám tak stažený, že mám strach, abych nevrátila snídani.Proč jsem tak nervozní?Proč právě teď?Teď se nemohu sesypat kvůli strachu.

Vešla jsem do své komnaty, zavřela dveře a rychle vyšla na balkón.Musím se uklidnit, to že budu vyšilovat mi nepomůže.

,,Všechno bude v pořádku.'' zašeptala jsem a snažila se co nejvíce nadechnout ,,On bude v pořádku, já budu v pořádku.Oba budeme v pořádku.'' šeptala jsem dál.Přestala jsem se tolik klepat a nepříjemný pocit v žaludku zmizel také.Naposledy jsem se nadechla a vrátila se zpátky dovnitř.

Sotva jsem se posadila na postel ozvalo se tiché klepání na dveře.Zvedla jsem se a otevřela je.Stála tam dívka s krásnými havraními vlasy a širokým úsměvem ,,Poslal mě princ.'' pověděla tiše a nervozně se zavrtěla ,,Jde o vaší svatbu.Mohla by jste mě následovat?'' dodala a její úsměv se ještě rozšířil.

,,Samozřejmě.'' odpověděla jsem a vydala se za ní.Už ani nevím kolikrát jsme zatočily, kolika místnostmi jsme prošly a já už nevím, kde se nacházíme.Budu upřímná, sama bych se zde ztratila.

,,Jsme zde.'' pravila šeptem a opatrně otevřela dveře.Vešly jsme dovnitř a ona roztáhla záclony, aby zde bylo lépe vidět.

Uprostřed místnosti stály další tři dívky, zřejmě mého věku, a usmívaly se.

,,Princ nás požádal, abychom vás pomohly obléknout do vašich svatebních šatů, slečno.'' řekla jedna menší blondýnka, která právě přišla i se zmiňovanými šaty.

Mají mi pomoct se obléknout?Do svatebního?Děje se něco co nevím?Udali jsme vůbec termín, kdy se vezmeme?Kdy stihl nechat udělat mi šaty?

,,Princ se bojí, že by se mohlo něco pokazit kdyby jste to odkládali.'' řekla brunetka, podala mi ruku a já jí přijala ,,Nebojte se, ty šaty jsou krásné a vy budete ještě krásnější.'' pověděla a dovedla mě před zrcadlo, které k nám bylo otočeno zadní stranou tudíž jsem se neviděla ,,Začneme.''

Všechny mě obklopily ze všech stran a začaly mi pomalu sundavat vše co jsem na sobě právě měla.To bylo rychlé a jednoduché, teď začne to těžší.Musí na mě navléct svatební šaty aniž by se s nimi něco stalo.

Nejdřív mi stáhly pas a poté mě začaly cpát do šatů.Myslela jsem, že mě těmi šaty udusí víc než s tím korzetem, protože to bylo vážně strašné.Najednou mám pocit, že bych měla zhubnout.Jak to ty ženy v téhle době mohly snášet, mám pocit, že se dusím.Normálně cítím jak se mi hýbou orgány!

Poté co skončily se ode mne odtáhly a všechny se začaly usmívat.

,,Páni!Vypadáte opravdu nádherně!Princ si vybral dobře!'' zapištěla onen blondýnka co ty šaty přinesla ,,Otoč to zrcadlo, musí se vidět!'' přikázala dívce s havraními vlasy.Ta jí poslechla a zrcadlo otočila.

Musela jsem zalapat po dechu.V očích mě začaly štípat slzy.

Měla jsem na sobě klasicky bíle šaty, nadýchané šaty.Rukávy z krajek, které tvořily obrázky květin od ramenou až po zápěstí a nad pravým prsem sídlí malý motýlek.

Vypadám opravdu pěkně, tedy já možná ne, ale ty šaty ano.Právě si připadám jako princezna.

Kéž by mě mohli vidět rodiče.Líbila bych se jim?Líbili by se jim šaty?Co by říkali na Adriena?Asi něco ve smyslu, že jsem jen krátkodobě poblázněná pěkným chlapcem a nemám se k něčemu takovému unáhlovat.Já ale myslím, že dělám dobrou věc pro dobrého chlapce.

Mami, tati, budete na mě hrdí.Slibuji.

,,Jak se cítíte?'' zeptala se jedna dívka a tím mě vytrhla z přemýšlení.Setřela jsem si pár neposedných slz a usmála se.

,,Cítím se skvěle.'' řekla jsem a pohladila šaty ,,Doufám, že Adrienovi vyrazím dech.'' špitla jsem.

,,To určitě.'' přitakala mi jedna z nich ,,Pojďte, doprovodíme vás k někomu, kdo vás doveze za princem.'' dodala a všechny se vydaly k východu.Já se ještě podívala do zrcadla a utíkala jsem za nimi.

Zvládnu to.Pro mě, pro něj.Pro nás.