Láska napříč stoletím

41

Rychle přišlo ráno a paprsky slunce mě začaly šimrat na tváři. Pootovřela jsem oči a rukou přejela po matraci, kde měl být Adrien. Není tady. Oči jsem opět zavřela. Vůbec se mi nechce stávat. Tahle postel je tak příjemně měkká, hlavně tu všechno voní jako Adrien. Zabručela jsem a posadila se. Promnula jsem si oči a rozhlédla se. Vážně tady není. Proč mě nevzbudil? Vymotala jsem se z deky a vyhoupla se na nohy. Upravila jsem si šaty a nenápadně vyklouzla z pokoje a ještě nenápadněji se dostala do svého pokoje. Zavřela jsem dveře a svezla se po nich na zem.

Bože můj. Vážně jsem s ním spala! Nádech výdech. Vždyť to nic nebylo, teď je to můj manžel, Nemám důvod vyšilovat. Chytila jsem se za srdce. Tak proč mi tak rychle bije srdce? Jsem jako malá!

Nadechla jsem se a zvedla se. Přešla jsem ke skříni a převlékla se.

Není tady nějak moc těžký vzduch? Vyšla jsem na balkón a opřela se o zábradlí. Tohle je lepší.

Hluboce jsem dýchala a dívala se na zahradu. Nathaniel seděl u jednoho záhonku se zvláštně malými květy a kreslil.

Kam vůbec tak brzy zmizel Adrien? Neříkal, že by měl nějakou schůzku. Možná se objevilo něco naléhavého?

Povzdechla jsem si a vydala se ven za Nathanielem. Nenápadně jsem se k němu přiblížila a dřepla si za něj. Koukla jsem se mu přes rameno a usmála se.

,,Jsi pořád lepší a lepší." Zašeptala jsem. I přes to se Nath vyděsil. Úplně nadskočil. Uchechtla jsem se. ,,Promiň." Omluvila jsem se mu a sedla si vedle něj. Prohrábla jsem mu zrzavé kadeře.

,,Děkuji, Marinette." Hlesl nesměle a zářivě se na mě usmál. Tenhle chlapec mi bude ale i nebude chybět. Budu si muset svého umělce v mém století hýčkat.

,,Jaký je první den v manželství?" Odložil papír i tužku a otočil se na mě. Usmíval se jako sluníčko. Je sladký. Můžu si ho adoptovat?

,,Nevím, manžel zmizel." Odpověděla jsem a polštářky prstů přejela po kamínkách. Ne vážně, kam se vypařil? Nenechal mi ani vzkaz jestli se vůbec vrátí. Co když ho unesla ta bloncka?! Ne, ne klid. Maximálně umřel, ale počasí na to neodpovídá. Takže ještě dýchá. Uch.

Nathaniel se přišoupl blíž. Je jako můj malej brácha. Chci bráchu. Asi si ho vážně nechám.

,,Myslíš, že už vzal do zaječí?" Zeptal se mě tiše a nahl se ke mě.

To je jako zvykem, že budoucí král uteče potom co se ožení? Něco mi uniklo?

,,Asi má jenom nějaké povinnosti, však víš." Zamumlala jsem a kousla se do rtu. Ale alespoň mě mohl vzbudit a říct mi kam jde. Nejsme svoji ani den a on už mizí. Je na mě zlý!

Nathaniel ke mě natáhl ruku a chvíli váhal, pak mě ale přeci jen po hlavě lehce poplácal. ,,Od tebe by neutekl, jsi skvělá, Marinette." Usmál se tam jemně, že mě z ničeho nic začalo šimrat kolem žaludku. Je vážně milý, je to od něj hezké.

,,Děkuju." Vydechla jsem s úsměvem. Kdo by si myslel, že si budu tak moc blízká s klukem? Časy se mění. Za ruku jsem ho chytila a pevně mu jí zmáčkla. ,,Jsi skvělý kamarád." Hlesla jsem.

,,Doufám, že já jsem stále skvělý manžel." Ozvalo se za mnou. Adrien.