Láska napříč stoletím

10

Mám už jenom pět minut a já si nejsem schopná vybrat jedny šaty.Být doma, kde ženy můžou nosit rifle, oblíknu si tepláky a svetr.

Ženy to v téhle době mají tak těžké.Díky bohu že jsem se narodila v jednadvacátém století.
Tak jo, Marinette Dupain-Cheng soustřeď se.Které šaty si oblékneš?

Kašlu na to, jdu v těchto.Možná si Adrien bude myslet, že jsem trošku, nešlechtická, ale co?Je mi patnáct a nenávidím šaty.

,,Marinette?'' ozvalo se přes dveře s tichým zaklepáním.Kámo...kdybych usnula tak mě tím tvým tichým klepáním nevzbudíš.

,,Už jdu!'' křikla jsem ,,Musím se nějak dostat přes tu haldu šatů.'' zašeptala jsem.
Hrabala jsem se tak dlouho ve skříní, že všechny šaty co v ní byly, leží na zemi a já se nemůžu ani pohnout.

Tak se tady plazím a uhýbám jako ninja a stejně nejsem ani v půlce cesty.

,,Marinette?'' 

,,Už jsem skoro u tebe!'' pokud mě tu ten bordel nepohltí.Ach Marinette, jestli to přežiješ, musíš se naučit uklízet.

Přehlídla jsem stůl zaházený šaty a přerazila se o něj.
Rána jak když spadne bomba.

,,Marinette?!'' rozrazí dveře a vtrhne do pokoje Adrien.Jeho výraz se ve vteřině změní, když mě uvidí ležící na zemi mezi šaty.

,,Tady něco...bouchlo?'' vyděšeně se na mě podíval a klekl si vedle mě.

,,Jo, ta skříň tamhle, jestli jí přes ten nepořádek vidíš.'' pomohl mi na nohy a snažil se nesmát.
,,Jestli chceš tak se klidně můžeš smát, já to přežiju, neboj.'' skousla jsem si ret a opustila pokoj, Adrien hned po mě.

,,Chceš jet na koni nebo v kočáru?'' zeptal se mě a poupravil mi trčící vlasy.

,,Na to jet v kočáru je moc pěkně, ale na koni neumím.'' podívala jsem se na něj.Přemýšlel.

,,Pojedeš na koni se mnou!Stačí se mě pevně držet!'' zastavil a podíval se na mě pohledem génia.

,,Dobře můj zachránce.'' zasmála jsem se.Adrien mě chytl za ruku a běžel se mnou přes celý zámek až ke vstupní bráně.Běžím v kramflecích a se sukní až na zem.Je jenom otázka času než klopýtnu a vezmu s sebou k zemi i Adriena.

Já to věděla.Podlomila se mi v těch kramflecích noha a já i s Adrienem letěla ze schodů.

Zastavili jsme se až pod nimi.Adrien mě držel za hlavu, abych se nepraštila.
Dopadl přímo na mě.

Nadzvedl se ze mě a podíval se na mě ,,Jsi v pořádku?'' byl vyděšený.

,,Omlouvám se.'' skoro jsem se rozbrečela.Nechtěla jsem aby jsme spadli.Nechtěla jsem brečet, ale pár slz mi uteklo.

,,Nebreč, všechno je v pořádku.'' utřel mi slzy s úsměvem.Pomohl mi v té sukni sednout a sedl si na proti mě.

,,Omlouvám se.Nechtěla jsem.'' nadechla jsem se zhluboka, jinak jsem měla pocit, že začnu brečet.

,,To se stává.Nic se nestalo.Oba jsme to přežili.A tohle asi nebude naposledy co spolu odněkud spadneme.'' mrkl na mě a pomohl mi na nohy.
Utřel mi mokré slzy, chytil mě za ruku a vyšli jsme ze zámku.
Došli jsme ke stájím a on připravil koně.
Naskočil na něj a podal mi ruku.Nějak se mi podařila skočit k němu.

,,Drž se princezno.'' dal mi moje ruce kolem jeho pasu a rozjel se.