Láska napříč stoletím

27

Adrien seděl v rohu na zábradlí balkónu.Měl vyděšený pohled, ale když si mě všiml usmál se.

,,Jsem rád, že jsi to ty Marinette.'' řekl s úlevou a seskočil ze zábradlí ,,Jsem rád, že nebudu muset skákat dolů.'' zasmál se a přišel ke mě blíž.Pohladil mě po líci ,,Co chtěl můj otec?'' zeptal se.

Tak přemýšlím, neměla bych Adriena připravit na to co se stane?Připravit ho nenápadně na to, že ho opustím?Myslím, že bych měla.Nechci, aby ho to potom tolik bolelo.

Sundala jsem jeho ruku z mé tváře a došla k zábradlí o které jsem se opřela.

,,Víš Adriene...'' začala jsem.Cítila jsem jak se mi klepe hlas ,,Ty a já jsme jako hvězdy.Vypadáme, že jsme tak blízko u sebe, ale ve skutečnosti jsme tisíce kilometrů vzdálení.Záříme a přitom se utápíme v nekonečné tmě.Svítíme pro ostatní, ale uvnitř jsme vyhaslí.Našli jsme lásku a s jejím příchodem záříme víc a víc.Ale co nevíme je, kdy přijde náš konec.Jednou, až to nebude ani jeden čekat, jeden z nás vyhasne a spadne z jasné oblohy.Odejdeme a tomu druhému způsobíme jen bolest.'' po lících se mi začali kutálet slzy.Vím, jak ráda se s Adrienem dívám na hvězdy a tak mě jiné přirovnání nenapadlo.

,,Marinette.'' řekl tiše.Po chvíli jsem ucítila jak mě objal kolem pasu ,,Ať už ti můj otec řekl cokoliv, nenechám tě odejít.Budu tě chránit, nenechám nikoho, aby ti ublížil.Neboj se.Zůstaneme spolu, přísahám na svou čest.'' zašeptal mi do vlasů a políbil mě do nich.

,,Adriene!'' začala jsem brečet jako nikdy v životě.Znám je jen chvíli, ale cítím toho k němu hodně.Teď už ho nedokážu opustit, teď ne.Nechci ho opustit.Nechci.

,,Marinette.'' řekl a pustil mě z objetí.Chytil mě za ruku a otočil mě naproti němu.Chytil mě za tváře a začal mi utírat slzy ,,Neplakej má drahá.Slzy ti nesluší.Chci vidět tvůj krásný a oslnivý úsměv.'' řekl a políbil mě.

,,Adriene.'' řekla jsem tiše a pevně ho objala.To že nevím, kdy budu muset odejít mě děsí.Nevím, kdy ho budu muset opustit.To mě děsí.

,,Pojď dovnitř.Začíná být zima.'' pošeptal a chytil mě za ruku.Táhl mě dovnitř.Zavřel dveře a vzal deku co ležela na židli.Hodil jí přes mě a objal.

,,Marinette?'' začal ,,Můžu dnes večer zůstat s tebou?'' řekl a objal mě ještě pevněji.

Ucítila jsem jak celá rudnu.Cože to řekl?Chce dnes večer zůstat se mnou?Co mám odpovědět?
Shrnu si to.Mám ho ráda, ale tohle vypadá opravdu divně.Dnes asi taky nechci zůstat sama, ale je mi patnáct a jemu taky.Nechci aby odešel, ale taky nechci nic uspěchat.Měla bych se uklidnit, ani nevím jak to myslel.

,,Neboj se Mari.'' řekl a hrál mi s mými vlasy ,,Neublížím ti.To ti slibuji.'' políbil mě do vlasů ,,Jen tě chci chránit.'' dodal ,,A vidět tvou sladkou tvář, když spíš, probudit se vedle tebe.'' zašeptal tak, abych to neslyšela, ale já to slyšela.

Usmála jsem se do jeho košile a objala ho ještě víc.

Políbil mě do vlasů a šel se mnou k posteli.

Lehli jsme si do prostředku postele a Adrien mě držel v pevném objetí.

,,Ochráním tě.'' zamumlal a zmáčkl mě ještě víc.

Čeho se vlastně bojí?Co si myslí, že se stane?Bojí se něčeho co mi mohl říct jeho otec?

,,Mám tě ráda.'' zamumlala jsem mu do hrudi a usnula.