Láska napříč stoletím

44

Prstem jsem ho strčila do boku. On zabručel a odtáhl se. Podíval se na mě s otázkou v očích. Je roztomilý. Strčila jsem ho, svalil se na záda a tak jsem se k němu otočila bokem.

,,Co kdyby nás někdo viděl, mladý princi?'' Zeptala jsem se ho. Vážně, co kdyby nás někdo viděl? Však nikdo neví, že jsme svoji. To by byl dost nepříjemný zážitek.

Adrien protočil oči a usmál se. ,,Snad mohu políbit svou drahou ženu, ne?'' Otočil se čelem ke mě a chytil mě za tváře. Svými růžovými rty se přiblížil k těm mým. Bože, kde tady seženu jelení lůj? Přijde mi, že moje rty začínají praskat. Něco takového Adrien líbat nemůže. Pane bože.

Rty jsem si instinktivně olízla. ,,A povolila Vám to Vaše drahá žena?'' Hlesla jsem tiše svou otázku. Proč ho nepoškádlit? Je to zábava. Tyhle naše malé slovní hry mě baví. 

,,Nech mě se zeptat.'' Odtáhl se ode mě a odkašlal si. Ah, co si vymyslí? ,,Ehem,'' odmlčel se a podíval se mi do očí ,,Má drahocenná ženo, lásko mého života a srdce mého královno, mohu s tou nejupřímnější láskou políbit tvé sladké rty?''

Tak tohle jsem nečekala. Asi se mi právě zvýšil srdeční tep. Zrudla jsem a kývla. Tohle byla podpásovka! Tolik lichotek v jedné větě, to se prostě nesmí! Adrien se začal smát. A teď z toho má ještě dobrý den.

,,Jsi sladká, princezno.''  Zašeptá a lehce se dotkne mých rtů než mě opět pořádně políbí. Na tohle bych si taky zvykla. Vlastně, zvykla bych si na všechno, co by se týkalo Adriena. Jaká škoda, že kluci jako on se už nerodí. Dnešní dívky, dívky z mé doby, o tolik přichází. To snad není ani možný. 

Možná žijeme bez válek, ale tahle středověká láska prostě chybí. Sice by si mohli odpustit tak obrovské a těžké šaty, ale co, alespoň v něčem vypadám roztomile. Počkat. Vypadám v tomhle všem dostatečně roztomile i pro něj?

,,Adriene?" Hlesla jsem, když jsem dostala možnost nadechnout se ,,Myslíš, že jsem roztomilá?" Musela jsem se zeptat. Musím a chci to vědět. Tohle není jako kdybych ho žádala o půlku království, tady ho žádám o skutečně upřímný názor!

Překvapeně zamrkal. Asi si musí myslet, že jsem spadla na hlavu. Ale co, s tím do tohohle všeho šel, s tím, že jsem na hlavu, no ne? Teď jsem jeho problém. To zní skvěle. Jeho. Jeho.

Usmál se a jednu ruku mi položil na tvář. ,,Jsi ta nejroztomilejší princezna, kterou jsem kdy mohl potkat." Ujistil mě svým jemným hlasem plným lásky.

Dobře, hned jsem klidná. Nemám přeci důvod, nevěřit mu. Plně mu důvěřuju. Vím, že když si mezi tou hromadou krásných dívek, se skutečnou modrou krví, vybral mě, nemám se čeho bát. Kdyby chtěl jinou, krásnější, inteligentnější a normálnější, nesáhl by po mě.

Usmála jsem se a pevně ho objala. ,,Miluju tě." Zašeptala jsem a zavřela oči.