Královská povinnost - STARÁ VERZE

Pocit beznaděje

Probudila jsem se brzy ráno. Vstala jsem ze země a otevřela okno. Podívala jsem se jak vysoko to je. Měl pravdu, je to tak nejméně šedesát metrů. Zavřela jsem okno a šla k posteli. Sundala jsem z postele prostěradlo a svázala ho dohromady druhým, třetím, čtvrtým a pátým, které jsem našla ve skříni. Uslyšela jsem cvaknutí zámku, tak jsem rychle začátek budoucího provazu schovala pod postel a stoupla si k oknu. Druhé cvaknutí a dveře se otevřely. Sebastian vešel dovnitř a zamkl za sebou. Klíč si dal do kapsy a přiblížil se ke mě. Chtěl mě pohladit po tváři, ale já ucukla.
"Dobré ráno." řekl slizce.
"Bylo by dobré, kdybych nemusela vidět tvoji ohavnou tvář." odpověděla jsem a šla k posteli. On mě, ale chytil za zápěstí, tak mě otočil a s facku, kterou mi dal mě pustil. Spadla jsem na zem a plivla mu na boty.
"Chcípni klidně hlady! Dnes nedostaneš najíst." řekl a odešel. Práskl dveřmi a zamkl na dva západy.
Ležela jsem na zemi a všimla si, že pod svázanými prostěradly je nezapálená pochodeň a vedle ní sirky. Zvedla jsem se a začala prohledávat pokoj. Zastavila jsem se u obrazu na zdi, byl asi tak metr nad zemí a na výšku byl jako výška člověka. Měřit měl šířku a byl na něm nějaký námořník. Prohlížela jsem si ho a dole v rohu uviděla malá obrácená písmenka, která skládala slovo. Naklonila jsem hlavu a snažila se to přečíst. Byly to dvě slova.
"Cesta ven." zašeptala jsem tiše a na tváři se mi vykouzlil maličký úsměv, který hned opadl. Nevím jak se to otevírá a ani kam to vede. Nemůže se mi to povést. O krok jsem ustoupila a rozhlížela se po něčem co by mohlo obraz otevírat. Ustupovala jsem dál a dál, až jsem narazila do stolu a ten posunula. Obraz se tiše otevřel a já uviděla tmavou chodbu. Stůl jsem vrátila na své místo a obraz se zavřel. Takže vím jak se otevírá, ale co teď? Mám to risknout? Ne, musím to pořádně promyslet. Sedla jsem si na židli ke stolu a otevřela knihu, která na ní ležela. Na úvodní stránce bylo napsáno : "Romeo a Julie od Williama Shakespeara."
Tuhle knihu jsem přečetla už tolikrát, ale tak co mám dělat jiného?
Když jsem knihu přečetla byl už večer. Uslyšela jsem zámek a dovnitř vešla dívka. Zamkla za sebou a pohlédla na mě. Vypadala docela mile, ale v jejích očích jsem viděla strach. Vstala jsem od stolu a podívala se na ni.
"Tady máš večeři." řekla, položila malý tác na stůl a chtěla odejít.
Chytila jsem ji za ruku a ona se na mě otočila.
"Pomoz mi prosím se odtud dostat." zašeptala jsem zoufale.
"To nemůžu." odpověděla.
"Prosím. Utečeš se mnou, určitě tu s ním nechceš zůstat."
"Zabil by mě kdybych utekla, protože by nás našli."
"Tak mi aspoň přines spoustu prostěradel. Udělám si provaz a slezu na něm dolů. Tebe pak nezabije, protože se to nedozví."
"Nejde to."
"Ty tu s ním chceš zůstat?! Vždyť tebe určitě také mlátí."
"Ne tolik, jen když mu dobrovolně nedám."
"To tě baví, mu dělat otroka?"
"Nebaví."
"Tak vidíš, utečeme. Nezachráníme se ani jedna, pokud se rozhodneš s ním zůstat."
"Nejde to." řekla, odešla a zamkla za sebou.
Jídlo jsem snědla, ale až ráno. Celý den jsem pak proseděla u okna a nevnímaje z něj hleděla ven.
Chris
Kate zmizela a já nevím kam. Její strážní jsou na tom zle, ale žijí, zatímco Kate je nezvěstná. Měl jsem takový vztek a chtěl je na místě zabít za to, že ji neochránili. James mi to rozmluvil, ale jestli se jí něco stane tak je opravdu zabiju. Neustále na ni musím myslet a přemýšlet, kam se poděla. Nedokážu usnout, jíst, ani racionálně uvažovat, protože jediné co mám v mysli je Katie. James poslal několik stráží a všude ji hledají. Zrovna sedím na posteli a hledím do prázdna. Uslyšel jsem dveře a v nich se objevil James.
"Nějaké zprávy?" zeptal jsem se a on smutně zavrtěl hlavou. Zvedl jsem se z postele a začal naštvaně chodit sem a tam. Byl jsem naštvaný na stráže, ale především na sebe. Jsem její manžel a nedokážu se o ní postarat, chránit ji. Dal jsem pěstí do zdi a na zdi se objevil krvavý flek. Z kloubů mi tekla krev a dopadala na podlahu. Byl jsem naprosto zoufalý.
                              ***
Katherine
Uběhlo už pět měsíců, narostlo mi bříško, ale stratila jsem naději na záchranu. Provaz jsem tedy měla dost dlouhý, protože mi ta služebná nějaké prostěradla přinesla, ale nemyslím si, že s břichem bych slezla šedesát metrů. Hodně krát mě napadlo jestli mě Chris vůbec hledá. Jestli si už nenašel nějakou jinou. Tohle mě provázelo každou chvíli stráveného zde. Cítila jsem se strašně beznadějně. Tahle situace neměla řešení.
Už se stmívá. Seděla jsem na židli, když v tom...