Královská povinnost - STARÁ VERZE

Výlet za rodinou

Uplynuly tři týdny, které byly plné příprav. S Chrisem jsme se rozhodli, že na pár dní opustíme naše království a pojedeme na návštěvu k mým rodičům. Uběhla už docela dlouhá doba ode dne, kdy jsem je viděla naposledy.
Momentálně jsme na cestě do otcova království. Myslím, že už za pár minut znovu uvidím zámek, ve kterém jsem prožila celé dětství.
Chris si celou cestu hrál s Emily až mu nakonec usnula v náruči.
Jeli jsme novým kočárem, který je o trochu větší než všechny ostatní pro dvě osoby. Tenhle je pro šest osob, ale já se svými šaty zabrala minimálně dvě místa.
Vedle mě seděla Helen, která měla momentálně v náruči spící Emily a Chris seděl sám naproti nám. James s Rose zůstali v zámku a James má na starost státní záležitosti, kterými se zabýval Chris.
Pokud jde o Chrisovu matku, tak ta je pohřbena vedle svého syna uprostřed lesa.
V uplynulých asi pěti minutách jsem nedočkavě hleděla z okénka od okamžiku, kdy jsem zahlédla kostelík, do kterého jsem v jistý den nechtěla vstoupit, protože tam na mě čekal úplně jiný život po boku někoho, kdo mě připravil o svobodu.
Ano, to jsem si v ten den myslela, ale dnes bych za toho člověka byla ochotna dát svůj život.
Z mého jakéhosi zamyšlení mě vytrhl Chrisův hlas.
"Za chvilku tam budeme, neboj." pravil s úsměvem. Úsměv jsem mu oplatila a podívala se znovu z okénka. To nebyla ani chvilka a už jsme projeli branou, která vedla do zámku. Když kočár konečně zastavil, vystoupila opatrně Helen s Emily v náruči. Potom vystoupil Chris a nabídl mi ruku, abych mohla vystoupit. Děkovně jsem se na něj usmála a vystoupila. Když jsem scházela malé schůdky kočáru, dívala jsem se na své nohy, abych nespadla. Potom jsem zvedla hlavu a podívala se na zámek před námi.
Udělala jsem pár kroků k zámku a rozhlédla se. Je to jako bych tu nebyla spoustu let.
Chris mi nabídl rámě, chytila jsem se ho a šli jsme ke vchodu do zámku. Z dálky jsem viděla, jak ze zámku vyšla hnědovlasá žena a muž s třpytící se korunou na hlavě. O pár chvilek později, kdy jsme byli v půli cesty, ze zámku vyšla další dvojice. Další hnědovlasá žena, ale zdálo se, že mladší než žena v královském páru. Už z té vzdálenosti, byly mezi oběma ženami poznat jisté podobnosti.
Zastavila jsem v půli svého kroku a párkrát zamrkala jestli se mi to nezdá. Pustila jsem Chrise, který se na mě s úsměvem díval.
Vlastně to byl Chrisův nápad, abychom jeli za mými rodiči.
Zrychlila jsem svůj krok a blížila se ke čtveřici stojící před vchodem do zámku. Když jsem se ocitla v blízkosti oněch osob, na chvilku přišlo jakési zklamání.
Nebyla to má sestra Eleanor, ale má teta Viktoria. Zklamání bylo sice trošku znatelné, ale nicméně tetu jsem také dlouho neviděla.
Došla jsem před čtveřici a uklonila se otci a matce. Potom jsem matku obejmula, stejně tak otce a tetu Viktorii. S mým řekněme "nynějším strýcem" jsem si podala ruku.
Má teta Viktorie byla známá tím, že jí žádný vztah nevydržel dlouho, proto "nynější strýc".
Nikdo jí to neměl za zlé, ale já na to měla jiný názor. Matka s tím také nesouhlasila, ale v mé rodině se drží pravidlo : "Pokud se tvůj názor neshoduje s ostatními, máš si ho nechat pro sebe a dusit ho v sobě," které jsem úspěšně porušovala při každé příležitosti. Neměli to se mnou lehké, od malička jsem nenáviděla zavedená pravidla, zákazy a příkazy, kterými se členové královské rodiny musí řídit.
Společně jsme se šli do zámku a já cestou matce vyprávěla jen ty dobré věci, které se mi zatím za mé manželství přihodily. Matka byla nadšená ze své vnučky i otci se velmi líbila. Chvíli si s ní hrál, ale pak šli někam s Chrisem a Johnem (tetin objev) a my si mohly povídat.
Když se chýlilo k večeři, přišel otec s Chrisem a Johnem.
"Za chvíli bude večeře." oznámil otec když se posadil do křesla naproti nám.
Za pár chvilek jsem uslyšela otevření dveří, ale nepřikládala jsem tomu velký význam, myslela jsem si, že je to jeden z otcových služebných. Otočila jsme hlavu ke dveřím a pak ji zase otočila zpátky. Podívala jsem se na plamen hořící v krbu a pak mi došlo koho jsem to vlastně viděla. Vyskočila jsem z křesla až se Chris, který si právě sedal vedle mě, trošku lekl. Otočila jsem se ke dveřím a mé rty se roztáhly do širokého úsměvu.
"Eleanor!" vykřikla jsem a běžela ji obejmout. Neváhala a objetí mi oplatila. Měla jsme spoustu věcí, na které jsem se jí chtěla zeptat. Odtáhla jsem se od ní a prohlédla si ji. Vůbec se nezměnila, pořád vypadá jako matka.
"Psala jsem ti dopis, ale nejspíš ti nedošel." řekla Eleanor.
"Nedošel." odpověděla jsem jí a do našeho krátkého rozhovoru se připojila matka.
"To je moje vina. Dopis přišel sem, ale já zapomněla ti ho poslat." pravila matka provinilým hlasem.
"A teď už všichni pojďte na večeři, na povídání budete mít čas potom." dodala matka a všichni jsme šli na večeři. Cestou do jídelního sálu jsem si pořád povídala s Eleanor.
                             ***
Dva týdny uběhly rychle a my jsme se chtě nechtě museli vrátit do našeho království. Bylo nám tu hezky. Hodně času jsem trávila s otcem a Eleanor při jízdě na koni. Ano i v zimě jsme jezdili na koních.
V posledních dnech mi, ale přišlo, že se tu něco děje. Mám pocit, že všichni přede mnou něco tají.
Rozloučila jsem se s tetou a šla k Eleanor. Objala jsem ji a usmála se na ni.
"Brzy se uvidíme." řekla a já přikývla. Přešla jsem k otci a matce a objala je.
"Mám vás ráda." pravila jsem.
"My tebe taky." řekl otec a já se otočila ke kočáru. Nastoupila jsem do něj a z okénka jim mávala. Helen už tam seděla a v náruči měla Emily. Za mnou nastoupil Chris a posadil se zase naproti nám. Kočár se rozjel a já jim mávala do té doby než jsme projeli branou zámku.
Po unavující cestě jsem si šla lehnout do měkké postele.
                              ***
Uplynulo šest týdnů, ve kterých zimu nahradilo jaro.
Právě jsem na cestě do zasedací místnosti, kde už je Chris s několika muži, kteří mají významné postavení v našem království. Tato schůze byla prý nutná.
Strážní u dveří mi otevřeli dveře a já vstoupila do místnosti. Všichni až na Chrise se zvedli od stolu, aby se mi mohli uklonit. Došla jsem k sedícímu Chrisovi a pokynula jim rukou na znamení, že se mohou posadit. Jeden z nich si nesedl, ale přistoupil ke mě.
"Toto psaní vám bylo posláno z království vašeho otce." řekl a já si od něj převzala smotaný zapečetěný dopis. Muž, který mi dopis podal si sedl na své místo a na mě spočinuly pohledy všech v místnosti. Otevřela jsem dopis a začala si v duchu číst.
"Velice nás to mrzí, ale musíme vám oznámit, že král Eduard I. Marsei-de-Montie, dnes v noci z 16. na 17. března, vydechl naposled. Příčinou úmrtí byla vážná nemoc s jež se dlouhou dobu potýkal. Příčina úmrtí byla potvrzena lékařem a manželkou zesnulého, královnou Samanthou Marsei-de-Montie.
Pohřeb a poslední rozloučení rodiny se zemřelým se uskuteční 20. března.
Vaše účast je vyžadována v souvislosti s posledním přáním a nařízením zesnulého krále.
Podepsán Albert Gaull-de-Borde." dočetla jsem dopis a šokem pootevřela ústa.
"Ne, to nemůže být pravda..."