Královská povinnost - STARÁ VERZE

Hádka

Při polibku jsem cítila něco zvláštního. V hlavě se mi hrnulo spoustu myšlenek najednou.
"Proč mě zachraňoval v tom lese?"
"Chová se ke mě jinak než k ostatním?"
"Je vážně takový, jak se o něm povídá? Krutý vrah a nelidská stvůra?"
"Cítí něco?"
Tyto myšlenky se mi honily v hlavě a já nebyla schopna na ně odpovědět, aspoň zatím ne.
Když se ode mne odtáhl, podíval se mi do očí a já z nich nemohla nic vyčíst. Žádná emoce, prostě nic.
Všichni pomalu odcházeli až jsme tam nakonec zbyli sami.
Nehodlám k němu být milá.
Vyšla jsem před kostel a nadechla se čerstvého vzduchu. Všimla jsem si, že zbyl jeden kočár a kolem něho bylo spoustu stráží.
No super, pojedu s ním v jednom kočáře. Pomyslela jsem si.
Uslyšela jsem za sebou kroky, které zastavily těsně za mnou.
"Jsi krásná." zašeptal a prošel kolem mě. Šla jsem za ním, on se u kočáru zastavil a otevřel mi dveře. Sedla jsem si do kočáru a on také. Kočár se rozjel a já se podívala na Christiana. Díval se z okénka. Napadlo mě, že si sundám tu korunku. Je to nepohodlné. Jeho asi napadla ta samá věc a ve stejnou chvíli jsme si je sundaly. On se usmál, ale já ne. I když si myslím, že jsem se usmát chtěla.
"Jak dlouho pojedeme?" zeptala jsem se, abych prolomila ticho.
"Dlouho." odpověděl jen a hleděl z okénka.
Mohl se na mě aspoň podívat, když s ním mluvím. Opřela jsem se o rám okénka a ani nevím jak, jsem usnula.
Christian
Stál jsem u oltáře a čekal. Za chvíli zazněla hudba a otevřely se dveře. Zastavila se ve dveřích a poté pomalu kráčela ke mě. Nebylo jí vidět do obličeje, protože měla hlavu skloňenou. Došla pod schody a teprve potom zvedla hlavu. Byla to ta, kterou jsem včera zachránil. Musím říct, že těch šatech byla úchvatná.
Proběhla svatba i korunovace a potom z kostela všichni odcházeli.
Nasedli jsme s Kate do kočáru a ten se rozjel. Zeptala se mě jak dlouho pojedeme. Odpověděl jsem, že dlouho a dál jsme se už nebavili. Myslel jsem, že se se mnou bavit nechce. Pravda byla, ale jiná. Když jsem odvrátil zrak od okénka, uviděl jsem ji jak je opřená o rám okénka a klidně spí. Je sladká.
Cesta trvala několik hodin, a když se setmělo dojeli jsme k našemu zámku. Nechtěl jsem ji budit a tak jsem ji vzal do náruče. Stráže vzali koruny a odnesli je do mého pokoje. Odnesl jsem ji do jejího pokoje. Nevím, jak by zareagovala kdyby se probudila vedle mě. A také na ni nechci spěchat. Vím, že si mě vzít nechtěla a až bude sama chtít, budeme mít společný pokoj. Nechal jsem ji na starost služebným a odešel do svého pokoje.
Katherine
Probudily mě sluneční paprsky. Vstala jsem z postele a šla k zrcadlu. Měla jsem bílou košili.
Přemýšlela jsem o tom, jak jsem si ji oblékla.
"Jestli se mě dotkl, zabiju ho." pověděla jsem tiše. Někdo zaklepal na dveře.
"Dále." řekla jsem hlasitě.
Vstoupila má služebná.
"Dobré ráno veličenstvo." řekla a já se zamračila.
"Neříkej mi tak." řekla jsem.
"Musím, dostala jsem rozkaz veličenstvo." pravila.
"Kdo ti ho dal?" zeptala jsem se.
"Král, veličenstvo." řekla tiše.
"Tak já ti nařizuji, abys mi tak neříkala. Říkej mi Kate, je to rozkaz." pověděla jsem. Ona se na mě vylekaně podívala a pak nepatrně přikývla. Pomohla mi obléct si šaty. Vzala jsem si žluté, poté mi rozčesala vlasy a nechala je rozpuštěné. Chtěla mi dát korunku, ale já jí řekla, že nechci. Tak mi do vlasů dala jen čelenku. Přitom jsme si povídaly. Jmenuje se Rose. Slouží mu už 2 roky.
Když jsem si nasadila baleríny, přišla druhá, že mě král čeká na snídani.
"No jasně už přímo běžím." řekla jsem si v hlavě, až potom jsem si uvědomila, že jsem to vlastně řekla nahlas. Rose se tiše zasmála a já také. Vyšly jsme že dveří a šly do jídelního sálu. Cestou se k nám připojili stráže. Zastavila jsem se a otočila se na ně. Byli ozbrojení od hlavy až k patě.
"Jděte si po svých." řekla jsem jim.
"To nejde královno. Musíme vás hlídat, byl to králův rozkaz." řekl jeden.
"Královy rozkazy. Královy rozkazy. A moje slovo snad neplatí?" pravila jsem rozhořčeně. Šli jsme dál, až jsme dorazili do jídelního sálu. Stáli tam v rohu dva strážní a on seděl v čele stolu. Sedla jsem si naproti němu a ani na něj nepohlédla.
"Dobré ráno." pověděl a já ho úspěšně ignorovala.
"Takže to na mě do konce života nepromluvíš?" zeptal se a já se na něj podívala.
"To je dlouhá doba. Aspoň do té doby dokud nezrušíš ty hloupé rozkazy." pravila jsem.
"Které máš na mysli?" zeptal se.
"Že oni musí chodit všude se mnou. Rose mi nemůže říkat jinak než královno." řekla jsem.
"Kdo je Rose?" zeptal se a já na něj nevěřícně pohlédla.
"To snad nemyslíš vážně!? Pomáhá ti tu už dva roky."
"Slouží mi tu 2 roky a je to její práce."
"Nedělá to dobrovolně. Nemusela by tu být kdyby si ji nedonutil."
"Kate." řekla Rose tiše. Pohlédla jsem na ni a ona zakroutila hlavou.
"Jak si jí to řekla?" zeptal se naštvaně.
"O tom přesně mluvím. Bude mi říkat jménem ať se ti to líbí nebo ne."
"Jděte všichni ven." řekl a oni šli.
"Nechtěl si, aby viděli tvé pravé já?" zeptala jsem se. Zvedla jsem se od stolu a šla pryč.
"Nedojedla si." řekl.
"Přešla mě chuť." odvětila jsem a šla dál. Chytil mě za zápěstí.
"Katie." řekl tiše. Takhle mi říkala jen Eleanor.
On se jí ani nepokusil hledat, prostě ji hned nahradil.
"Pokusil jste se ji najít?" zeptala jsem se a on se zmateně podíval. Potom pochopil a pustil mou ruku.
"Chtěl jsem ji hledat." řekl.
"Ale neudělal jste to." pravila jsem a chtěla jít pryč. On mě znovu a pevněji chytil za zápěstí, až to zabolelo.
"Pusťte mě." řekla jsem.
"Ne, nech si to vysvětlit."
Snažila jsem se vytrhnout ruku z jeho sevření, ale jeho stisk ještě zesílil.
"Neměli by mě spíš chránit před vámi?!" vykřikla jsem.