Královská povinnost - STARÁ VERZE

Návštěva ve věži

Christian
Když tu teď Kate není, mám příležitost jít do věže za jistou osobou.
Emily jsem dal na starost Rose s Helen a spolu s Jamesem jsme na koních jeli do přístavu.
Věž totiž byla na takovém menším ostrůvku nedaleko od břehu. Kdyby náhodou se chtěla pokusit o útěk, nebude to mít tak lehké. Nechal jsem ji poslat do věže, protože to bylo lepší řešení než nějaký domek na kraji lesa. Asi mám pocit, že to vzbudí menší podezření.
Popravdě řečeno, sám ani nevím, co to vlastně dělám a proč. Není to správné vůči Kate. Udělal jsem to už jednou a znovu jsem to zopakoval. Zahnal jsem provinilé myšlenky a rozhlédl se po přístavu. Je pravda, že to byl větší přístav, ale veliké lodě kotvily v jiném a daleko větším přístavu.
Pár volných loděk bylo přivázaných k molu a na jiné lodě byly naloženy sítě pro chytání ryb.
Přístav nebyl moc malý ani moc velký, takže tu bylo i tržiště.
Bylo tu docela hodně lidí. Stály tu všemožné stánky, u kterých stáli lidé jimž stánek patřil. Lidé by mě tu neměli poznat. Všichni mí strážní, James i já jsme si oblékli takové oblečení, abychom zapadli do davu.
Líbilo se mi tu, už když jsem byl malý kluk. Rád jsem chodíval s Danielem a otcem do měst na takovou kontrolu spokojenosti poddaných. O to víc se mi líbily přístavy. Přišlo mi to tu daleko víc živé než ve městech, přestože tam se mi líbilo také i když ne tolik jako zde.
Lidé prodávající tady neměli žádný palác, služebnictvo nebo drahé šaty, ale přesto byla většina z nich šťastných. Viděl jsem úsměvy na tvářích mnoha lidí tady. Povídali si, smáli se, smlouvali o cenách a podobně. Asi ta kouzelná atmostféra mě na tom tak přitahovala. Cítil jsem se tu skoro jako doma.
Stánky byly opravdu rozmanité, od stánků s koberci, látkami a obuví až po stánky s vonnými oleji, víny nebo sladkostmi.
Pamatuji si, že zrovna tady mě otec zoufale hledal. To jsem tu byl snad poprvé, mohlo mi být tak osm. Byl jsem hrozně zvědavý na všechny ty rozmanité stánky s roztodivnými věcmi a na lidi tady, že jsem otci tak trochu utekl a zapadl mezi lidi. V té době jich tu bylo asi tak stejně jako dnes. Jen někteří z nich už dnes byli jiní lidé, přeci jen je to už sedmnáct let.
Nakonec mě otec našel jak jsem si hrál s jedním chlapcem, jehož otec prodával látky. Skvěle jsme si s tím klukem rozuměli.
Od té doby jsem tam jezdil pravidelně, abychom mohli udržovat přátelství. Asi v patnácti letech, to jemu bylo už osmnáct, jsem mu řekl, že jsem vlastně princ. Nabídl jsem mu, aby bydlel spolu se mnou na zámku, byl strážcem mých komnat a můj rádce. On na mou nabídku přistoupil. Všechno se tím trochu změnilo, ale neotřáslo to naším přátelstvím, které nám jak vidíte vydrželo dodnes. James o mně ví naprosto všechno a já zase o něm. Jsem tak rád, že mám, už tak dlouho, takového přítele, který párkrát dal málem i svůj život za ten můj. Věřte mi nebo ne, já bych ten svůj za něj také dal.
"Chrisi," řekl James a mával mi rukou před obličejem.
"Co? Co se děje?" zeptal jsem se zmateně.
"Mluvím na tebe asi tak pět minut a ty vůbec nevnímáš," odvětil a zakroutil hlavou.
"Vzpomínal jsem na staré časy."
"Staré časy? Říkáš to jako kdyby ti bylo padesát."
"Tady jsme se poprvé potkali, pamatuješ?"
"Je to skoro jako včera. Uteklo to strašně rychle."
"My jsme se ani tolik nezměnili, ale přesto se toho změnilo spoustu. Kde jsou ty časy, kdy jsme si bezstarostně hráli a nevnímali svět kolem?"
"Nic s tím nenaděláme Chrisi. Nejde to vrátit. Můžeme jen vzpomínat. A myslím, že máme spoustu pěkných věcí, na které stojí za to si vzpomenout."
"To máš pravdu."
"Známe se dlouho. Kolik je to? Sedmnáct let? Jsi pro mě jako vlastní bratr. Nepoznat tebe, kde bych asi dnes byl? Víš jak jsme na tom byli, nemohl jsem mít všechno, ale nestěžoval jsem si. Věděl jsem, že pro mě rodiče dělají první poslední. Tím, že jsem tě potkal, mohl jsem posílat otci peníze, za které udělal matce lepší hrob a koupil si útulnější domek a poklidně v něm dožil. Ty jsi sice král, ale jinak jsme na tom stejně. Zbyli nám jen manželky, děti a naše přátelství. Ať už se stalo cokoliv zlého, přeci jen vše zlé je k něčemu dobré, neměnil bych nic. Ze špatných věcí jsme se poučili. A dobré věci? Těch je daleko více, takže máme na co vzpomínat.
A kdybych teď zemřel, byl bych šťastný."
"Jsem tak rád, že tě mám," řekl jsem a mírně Jamese poplácal po rameni. Usmál se na mě, já mu úsměv oplatil a znovu se rozhlédl po trhu.
"Ve věži se nezdržíme dlouho. Jen se na ni podívám a pak zase půjdeme. Potom to tu projdeme a zeptáme se lidí, jak se jim daří a tak. Když už jsem tady, tak to využiji a zjistím, jestli jsou lidé spokojeni s naším kralováním."
"Dobrý nápad. Jdu zařídit loďku." odpověděl James, já přikývl a on zmizel v davu lidí.
Za chvilku se vrátil a kývl hlavou směrem ke dvěma loďkám. Vydali jsme se tím směrem a nasedli do loděk. Já s Jamesem a dvěma strážnými jsme seděli v jedné loďce a další čtyři strážní ve druhé. Dva strážní začali veslovat a tak jsme vypluli.
***
Stál jsem přede dveřmi menšího pokoje. Sice to byla věž, která zvenčí vypadala jako nějaká věznice a uvnitř byla možná trochu menší, ale přesto docela útulná.
Vešel jsem do pokoje a rozhlédl se. Seděla na posteli a četla si nějakou knihu z malé knihovničky v rohu místnosti. Jakmile uslyšela dveře, pohlédla k nim. Když mě uviděla rozšířily se jí zorničky a odložila knihu.
"Prý si se mnou chtěla mluvit," začal jsem.
"Dlouho si tu nebyl," odpověděla tiše.
"Byl jsem tu nedávno."
"Co Kate? Už si jí to řekl?"
"Nikdy jí to neřeknu."
"Jsi si tím jistý?"
"Naprosto."
"Nudím se tady. Všechny knihy už mám dávno přečtené a některé i několikrát."
"Jak chceš, nechám ti dovézt jiné. Máš jinak vše co potřebuješ?"
"Nemám volnost."
"Nemůžu tě vzít do zámku."
"Tak mi dovol jít někdy ven."
"O tom jsme se už bavili. To je vše co si mi chtěla říct? Musím jít, mám spoustu práce. Přišel jsem se na tebe jen podívat."
"Chtěla jsem se zeptat jestli mě můžeš pouštět ven. Odpověď si mi už dal, takže to je vše."
"Tak dobrá, nechám ti zítra poslat nějaké knihy. Až budu mít více času, zase přijdu," řekl jsem, otočil se a odešel.
Venku na mě čekal James spolu se strážnými. Strážným ve věži jsem řekl ať jsou ostražití. Nikdo se nesmí dostat tam, ani ven, kromě mě.
Potom jsme znovu vypluli do přístavu. Po nějaké době jsme zastavili na břehu a vystoupili z loďky.
Zamířil jsem si to k prvnímu stánku se svícny, které jsem si prohlédl, ale dlouho se u nich nezdržoval. Bylo tu opravdu mnoho věcí. Zastavil jsem se u stánku s látkami a prohlížel si je.
"Dobrý den pane, chcete si koupit nějakou látku?" zeptal se mě na pohled milý a starší pán, který stál vedle stánku a doobsloužil zrovna jiného člověka.
"Dobrý den, odkud pak máte látky?" zeptal jsem se a přejel prsty po vystavených látkách.
"Tyto napravo jsou z Benátského hedvábí, velice kvalitní kousky se zajímavými vzory. Tyhle pověšené nahoře jsou z Egypta. Pak tady vlevo jsou látky až z Konstantinopole," pověděl a ukázal na látky, o kterých mluvil.
"Tak mi prosím dejte pět metrů toho červeného hedvábí s květinami z Benátek," řekl jsem. Nechám z ní udělat šaty pro Kate jako dárek. Z opasku jsem si sundal jeden přivázaný měšec s penězi na zaplacení.
"Jak si přejete," odvětil, rozprostřel látku na ostatní látky a začal měřit.
"A jak jdou obchody? Nejsou příliš vysoké daně, které by je narušovaly?" nadhodil jsem téma a muž zvedl oči od látky.
"Asi nejste zdejší že?" optal se zvědavě.
"Ne, přijel jsem z daleka," odvětil jsem.
"Tak já vám to povím vzácný pane. Řekl bych, že se už nemůžeme mít lépe. Obchody nám vzkvétají že Arnolde?" řekl a podíval se na muže u vedlejšího stánku.
"Nám ano, avšak obchodníkům z Benátek moc ne. Král nám daně o třetinu snížil a jim je zdvojnásobil," pravil Arnold, který měl stánek s koberci.
"Také aby ne. Vždyť oni si za stejné věci, které prodáváme i my, říkají dvojnásobek. Král to udělal moc dobře," ozval se další muž ze stánku na druhé straně od toho s látkami.
"A jaký je ten váš král?" zeptal jsem se.
"Je mi líto, že jeho otec zemřel. Byl to dobrý král, ale za vlády nynějšího krále si nemůžeme vůbec na nic stěžovat. Minulý král nechal daně stejné pro všechny a pak vznikaly problémy mezi lidmi. Benátské zboží bylo drahé, a tak si ho spousta lidí nemohla dovolit. Stejně tak my jsme museli zvýšit ceny, abychom se uživili a lidé nechtěli naše zboží kupovat. Tenhle král udělal velice moudré rozhodnutí ohledně daní." odpověděl na mou otázku Arnold.
"A co teprve královna?" ozval se muž, který začal stříhat látku.
"Královna?" zeptal jsem se dělajíc nechápavého.
"Je sice o něco mladší než král, ale také je moudrá a štědrá. Začala s posilováním zemědělství. Každý zapsaný hospodář v záznamech, dostal obnos peněz, ze kterého může platit pomocníky. Když budou mít více pomocníků, udělají více práce a bude více surovin a nebo dobytka. Suroviny, které vydrží déle a bude jich přebytek, tak budou odvezeny do nedalekých krajů a prodány. Polovina z tohoto prodeje bude rozdělena mezi hospodáře a druhá polovina mezi lid," řekl Arnold a usmál se.
Podíval jsem se na Jamese vedle sebe. Podle jeho výrazu jsem poznal, že o tom také nevěděl.
"Je to tak týden, kdy přišli královští vojáci s truhlami zlaťáků. Poslala je královna a nechala je rozdat mezi lidi na počest narození princezny," řekl muž od vedlejšího stánku s vonnými oleji.
"Ale co my víme? Královnu jsme neviděli, třeba tu byla v přestrojení," řekl Arnold a já se na něj podíval.
"Jak to tak poslouchám, máte královský pár rádi," pravil James, aby se zapojil i on a nebylo to tak divné, že mluvím jen já.
"Jak jsem řekl, nemůžeme si na nic stěžovat. Máme se moc dobře. Král je spravedlivý, královna štědrá s charakterem. Nechala rozdat zlato za princeznu, která není ani její," pravil muž, který zrovna namotával látku na roli.
"Byla velkorysá, že si na nás u takové události vzpomněla," přitakal prodavač vonných olejů.
"Tady to máte, bude to patnáct stříbrných," řekl muž a podával mi látku, kterou jsem chtěl namotanou na roli.
V měšci bylo asi třicet stříbrných. V druhém měšci, který jsem měl stále přivázaný jsem měl zlaté. Deset stříbrných dají za jednu zlatou.
Celý měšec s třiceti stříbrnými jsem mu podal a usmál se na něj.
"Děkuji vám, zbytek si nechte," řekl jsem a podal roli látky jednomu strážnému.
Muž si zatím spočítal peníze a trochu překvapeně na mě hleděl.
"Moc vám děkuji vzácný pane,"
"Já děkuji, nashledanou," pravil jsem a vydal se na prohlídku ostatních stánků...