Královská povinnost - STARÁ VERZE

Dne poté

Christian
Před malou chvílí vyšlo slunce a my právě dorazili k zámeckým hradbám.
Hradní brána byla otevřená, takže jsme hned vjeli dovnitř.
Před vchodem do zámku stálo asi tak sto mužů.
Když si nás všimli, chtěli se hned rozprchnout, ale mí vojáci jim zatarasili cestu.
,,Co si myslíte, že děláte vy zrádci?!" zakřičel jsem naštvaně a seskočil z koně. Ihned jsem vytasil meč a probodl jím jednoho muže, který byl ke mně nejblíž. Dva vojáci, kteří ho drželi, ho pustili a jeho mrtvé tělo spadlo na zem.
,,S ostatními udělejte to samé!" pravil jsem hlasitě a zamířil si to do zámku.
Několik mých mužů šlo se mnou s taktéž připravenými meči. U vchodu byla učiněná spoušť. Rozhlédl jsem se po chodbě a po schodech. Na schodech byly shozené svícny a po téměř celé chodbě byla mrtvá těla.
,,Prohledejte celý zámek a zajměte každého zrádce, kterého najdete," přikázal jsem a dost mužů se vydalo po schodech nahoru, nějací doprava a jiní doleva.

Mezitím v tajné chodbě; pohled 3. osoby
,,Už je ráno," pravila Diana a pohlédla na Nicolase.
,,Ještě chvíli počkáme, kdyby přišla Kate. Jistě se někam schovala a čeká až pro nás bude moci přijít," odvětil jí Nicolas.
,,Králi Nicolasi!" ozval se Andrého hlas za vchodem do tajné chodby. André zůstal venku, aby mohl tajnou chodbu zavřít. Bylo to od něj šlechtné.
Všichni v chodbě zpozorněli a čekali, co se bude dít.
,,Ano André?" odpověděl mu Nicolas hlasitě.
,,Něco se tu děje. Myslím, že někdo přijel," pravil André a Nicolas se zamyslel.
O chvíli později vešli do sklepení čtyři královi vojáci a zkoumavě si prohlédli Andrého.
,,Půjdete s námi a budete se ze své zrady zpovídat králi Christianovi," řekl jeden z nich a už se chtěli Andrého chopit.
,,Nejsem ten, kdo si myslíte. Jsem strážný krále Nicolase z Edinburghu." pravil jim André a oni se na něj opět zkoumavě podívali.
,,Proč bychom ti měli věřit?" optal se jeden z vojáků.
,,Proč bych měl věřit já vám, že jste od krále Christiana a ne od těch zrádců?" odpověděl jim André otázkou.
,,Kdybychom opravdu byli zrádci, nestojíš tu teď živý," pronesl jeden z vojáků.
,,A kdybych já byl zrádce, tak už bych s vámi teď bojoval," odvětil André a pak chytil za kovovou pochodeň na zdi. Tím se otevřela tajná chodba a z ní jako první vyšel Nicolas se spícím Elliotem v náruči.
Čtyři vojáci se mu mírně uklonili a z chodby vyšli všichni.
,,Kde je Christian teď?" zeptal se Nicolas a předal spícího Elliota Katherine, která právě kolem nich procházela.
,,Pojďte s námi," řekl mu voják.
,,Jděte všichni do jednoho pokoje. Cestou se moc nerozhlížejte, není to moc hezky pohled," pravil Nicolas směrem ke všem, kteří v chodbě byli a sám se vydal za Christianem.
Když došli před jeho pokoj, Nicolas se podíval na všechny ty povstalce stojící čelem ke zdi a každého z nich hlídají dva vojáci.
,,Cestou jsme nikde nepotkali Kate. Musí tu někde být, zjisti to od nich," pravil Nicolas k Andrému, který šel s ním.
Nicolas zatím vešel do Christianova pokoje, zatímco André přistoupil jednomu z nich a chytil ho za krkem. Hrubě mu přimáčkl obličej ke zdi, aby se na něj podíval.
,,Kde je královna?" zeptal se ho André a ten muž se jenom usmál. André mu znovu přimáčkl hlavu ke zdi a zeptal se znovu na tutéž otázku.
,,Je už dávno mrtvá," řekl a začal se smát odporným smíchem. André ho šokovaně pustil a pak zamířil do králova pokoje. Hlavě mu běhaly myšlenky jako splašené. Nevěděl, jak má tuto věc králi sdělit.

Christian
Stál jsem na balkoně v našem pokoji a díval se do města na tu spoušť.
Z některých domů šel kouř, jiné měly spálené či probořené střechy.
Chtěl jsem jít hledat Kate a mé děti, jenže zámek je obrovský a já nemám absolutně ponětí, kam by se mohli ukrýt.
O chvilku později jsem uslyšel dveře do pokoje a vydal se tam.
S úsměvem na rtech jsem se tam vydal, doufajíc, že to je Kate, avšak byl to Nicolas. Úsměv mi sice opadl, ale i jeho jsem rád viděl.
,,Co mé děti a Kate? Jsou v pořádku?" zeptal jsem se.
,,Tvé děti jsou v pořádku, avšak Chloe zemřela," pravil Nicolas.
,,A co Kate?" zeptal jsem se a v tu chvíli vešel do pokoje nějaký strážný a uklonil se. O chvilku později za ním vešli James a Henry a postavili se k nám.
,,Kate..." začal Nicolas a podíval se na toho muže.
,,Zjistil si, kde je Kate, André?" optal se ho Nicolas.
,,Co je s Kate?" zeptal jsem se směrem k Andrému.
,,Výsosti, královna udělala co mohla, aby zachránila vaše děti a zabránila jim v dosazení prince Elliota na váš trůn, avšak právě jsem se dozvěděl, že ji nechali zabít," řekl pomalu André mým směrem a já měl pocit, že se mi ta věta začala opakovat v hlavě dokola.
,,Ne, to není pravda," řekl jsem a zakroutil nevěřícně hlavou.
,,Kde..., Kde je?" zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem se snažil tuto informaci zpracovat. André však jen pokrčil rameny a já se rozhlédl po všech ostatních v místnosti. Byli stejně překvapení jako já.
,,Výsosti, byl jsem s královnou jen chvíli, ale můžu s jistotou říct, že opravdu odvážnější ženu jsem neviděl. Bylo mi velkou ctí ji poznat," pravil opatrně André, což mi na rtech vykouzlilo nepatrný úsměv, přestože mi po tváři steklo pár slz. Ty jsem si, ale hned hřbetem levé ruky utřel.
,,Ne, já tomu prostě neuvěřím, dokud ji sám na vlastní oči neuvidím mrtvou," pronesl jsem a uvnitř se tím chlácholil.
,,Ona o tobě říkala to samé," řekl Nicolas a já se na něj nechápavě podíval.
,,Přišli a říkali, že jsi zemřel a že nemáme proč bojovat," pravil na vysvětlenou Nicolas.
,,Chtěli mě zabít. Málem by se jim to podařilo, nebýt Jamese a Henryho. Teď ale dost řečí. Jdu se podívat na své děti, vy zatím začněte hledat Kate, já se k vám hned připojím," řekl jsem a šel za dětmi.

Mezitím v nedalekém lese; Katherine
Otevřela jsem oči a do nich mě udeřilo světlo. Zamrkala jsem, abych si na to světlo zvykla a otevřela oči dokořán.
Nade mnou byly koruny stromů a blankytně modré nebe.
Jsem už snad v ráji? Proběhlo mi hlavou.
Ještě nějakou chvíli jsem tam ležela a přemýšlela, zda jsem opravdu mrtvá či živá. Potom jsem se posadila a pomalu zvedla s pomocí kmene stromu kousek ode mě, o který jsem se následně opřela a dýchala čerstvý vzduch.
,,Jste v pořádku?" zeptal se někdo a já se polekaně otočila tam, odkud hlas přicházel.
Žena s mužem zvedli ruce před sebe na znamení, že se nemusím bát.
,,Kde to jsme? Co je to za les?" zeptala jsem se.
,,Je to les kousek od města pod zámkem," odvětila žena.
,,Musím se dostat do zámku," řekla jsem.
,,Tam se prý staly horší věci než ve městě," odpověděla mi žena.
,,Já vím, ale musím se tam vrátit. Nemáte koně?" zeptala jsem se.
,,Máme, ale nechtěla byste si nejdříve trochu odpočinout? Vypadáte unaveně," řekl muž s vlídným úsměvem.
,,Jste hodní, ale opravdu spíš potřebuji toho koně," odpověděla jsem mu a snažila se trochu usmát.
,,Tak dobře. Pojďte s námi," řekl muž a já je následovala k jejich domu.
Vůbec je nenapadlo, kdo bych mohla být. Ani jsem tak nevypadala. Měla jsem špinavé, trochu dole natržené a od krve umazané šaty. A na krku se mi jistě vybarvovala modřina od provazu, kterým se mě snažili uškrtit.
Když jsme došli k jejich domu, muž šel do stáje a vyšel s jedním hnědým a už osedlaným koněm.
,,Děkuji vám. Nemusíte se bát, vrátím vám ho," řekla jsem s malým úsměvem a vyskočila na koně. Oni mi pak ukázali cestu do zámku a já se rozjela tím směrem...