Královská povinnost - STARÁ VERZE

Podezření

Katherine
Sedím právě v knihovně, kam jsem před chvílí přišla. Byla jsem celou dobu s Emily a když usnula, tak jsem šla sem.
"Dobrý den výsosti," pravil milý knihovník Samuel a usmál se.
"Dobrý, jak se máte?" optala jsem se s úsměvem a posadila se do pohodlného červeného křesla, které bylo uprostřed místnosti.
"Přišla jste mě navštívit, takže se mám ještě lépe a vůbec, kdo by se tu mohl mít špatně?" odpověděl Samuel a já se usmála.
Vzala jsem ze stolu knihu, která tam byla a podívala se na její hřbet.
"Lakomec," zašeptala jsem název knihy.
"Napsal jej Moliére," pravil Samuel a já k němu vzhlédla.
"Děkuji," řekla jsem a usmála se.
"Znáte každou knihu tady?" zeptala jsem se a zvedla se z křesla i s knihou v ruce.
"Víceméně."
"Sice to tu znám jako své boty a přečetla jsem spousty knih, ale vám se nemůžu vyrovnat."
"Je to má práce výsosti. Dělám to už řadu let, již za krále Nathaniela jsem zde pracoval. Víte výsosti, jsem tu každý den, starám se o každou knihu tady. Vy se zase každý den staráte o své království, také v tom vynikáte. Kdybychom si vyměnili role, potřebovali bychom zkušenosti toho druhého. Každý jsme mistrem svého řemesla. Já se starám o knížky a vy o svůj lid. Takže si opravdu myslíte, že byste se mi nemohla vyrovnat? Kdepak, těžší je se starat o lid, když víte, že to jsou citlivé a někdy až zvláštní bytosti.
K tomu, abyste jim porozuměla potřebujete zdravý rozum a charakter, v tom to celé je. 
S knížkami může zacházet každý, ale jen málokdo může vyjít se všemi lidmi."
"To jste řekl velice pěkně Samueli, takové pěkné moudro."
"Děkuji výsosti. Přeci jenom jsem mezi těmi knihami, co mi už leccos předaly."
"A jaký byl král Nathaniel Samueli? Můžete mi o něm vyprávět?" zeptala jsem se a pomalu jsme se začali procházet mezi regály s knihami v této velké místnosti.
"Král Nathaniel byl dobrý člověk. Velmi spravedlivý a vždy si zachovával chladnou hlavu, což král Christian tak úplně nezdědil," řekl a pak se zarazil.
"V pořádku Samueli, nemusíte se přede mnou bát mluvit otevřeně. To přece už víte," odpověděla jsem vlídným hlasem a pousmála se.
"Abyste to špatně nepochopila výsosti, tak král Christian je také velmi spravedlivý. Občas ale chladnou hlavu nedokáže mít. Od doby, co si vás vzal, tak jsem to zažil pouze dvakrát. Hodně jste ho změnila.
Když býval mladší, byl hodně výbušný a trochu i namyšlený, ale přesto měl dobré srdce a každému vždy pomohl. Nevím jestli o tom mohu mluvit, ale stejně tak jeho bratr Daniel, ať je mu země lehká, byl takový jako vy. Milý, upřímný a se srdcem na správném místě. Většinou když byl Christian spolu s Danielem nebyl tak výbušný. Daniel ho vždy dokázal uklidnit, staral se o něj a měli se velmi rádi. Když Daniel zemřel, krále Nathaniela i Christiana to velmi zarmoutilo a dva roky poté král Nathaniel zemřel."
"Chris je hrozně statečný. Jak znám sebe, nezvládla bych to."
"Král to měl těžké. Prožil zlé chvíle, ale teď má spoustu času na to, aby si utvořil nové a pěkné vzpomínky s vámi. Samozřejmě na ty dobré věci bychom neměli zapomínat. A i na těch nejhorších dnech našeho života můžeme najít dobré věci a to, že jsme živí a můžeme si utvořit dobré vzpomínky dokud máme čas," řekl Samuel a já se na něj usmála.
Je to opravdu moudrý muž a já si s ním opravdu ráda povídám.
Sedla jsem si znovu do křesla a začala číst Lakomce, kterého jsem si předtím vzala ze stolu.
                          ***
Přečíst Lakomce mi netrvalo nijak dlouho, ale kniha to byla zajímavá.
Zvedla jsem se z křesla a dala knihu zpět do příslušného regálu za pomoci Samuela.
Potom jsem šla do pokoje.
Procházela jsem tichou chodbou a uslyšela velmi tiché hlasy. Zastavila jsem a zaposlouchala se odkud tyto hlasy vychází. Zabočila jsem za roh a šla pomalu chodbou.
"Tak jak je na tom?" ozval se tichý hlas z pootevřených dveří Chrisovy pracovny.
"Je to dobrý, nemusíš mít strach. Máme ji pod dohledem," pravil hlas, ze kterého jsem usoudila, že je to James. Když jsem přišla blíže tak jsem i Jamese skutečně uviděla malinkou škvírou ve dveřích.
"Jestli jí něco chybí, tak to zařiď a za pár dní se tam možná zastavím," odpověděl Chris a já přemýšlela o čem nebo spíš o kom to mluví.
"Jasně."
"Ale nikdo se to nesmí dozvědět."
"Vždyť tohle už přece vím. Udržujeme to takhle už dlouho a nikdo se nic nedozvěděl, přestože můj názor znáš."
"Za žádnou cenu se to Kate nesmí dozvědět."
"Chrisi, to taky vím. A taky si dokážu představit, co by ti asi udělala, kdyby to zjistila."
"A proto se to nesmí dozvědět," řekl Chris a já odstoupila ode dveří.
Zhluboka jsem se nadechla a chvíli tam stála jako socha.
Nic to přece ještě nemusí znamenat, musím mu věřit, že by to znovu neudělal.
Znovu jsem se nadechla a ještě chvíli počkala jestli je v místnosti přede mnou ticho, pak jsem zaklepala na dveře.
"Dále," ozval se Chrisův hlas a já otevřela.
"Můžu?" zeptala jsem se a viděla mihnoucí se obavy v Chrisových očích.
"Jistě, pojď dál," řekl a pokusil se o menší úsměv.
"Takže Jamesi, jsme domluvení. Na ten trh zajdeme příští týden ať zjistím, jak na tom je a tak," pravil zničehonic Chris a podíval se na Jamese.
"Trh?" optal se poněkud zmateně James.
"Jo ten trh vlastně. Promiň, mám v hlavě spoustu věcí, tak jsem zapomněl," řekl rázem James a ve tváři se mu mihlo jakési pochopení.
"Tak já jdu," řekl James, Chris přikývl a James odešel.
Ohlédla jsem se za Jamesem a počkala až se za ním zaklapnou dveře.
"Takže jdeš příští týden na trh?" zeptala jsem se a pohlédla na něj.
"Jo, zkontrolovat ho a tak," řekl Chris.
"Půjdu s tebou, ráda se tam taky podívám," řekla jsem a pozorovala, jak byl Chris najednou rozrušený.
"To nemusíš, bude to dlouhé a unavující. Takže radši zůstaň tady," pravil a nervózně čekal moji odpověď.
"Tak dobře tedy," odpověděla jsem mu a dívala se mu do očí, ve kterých jsem rozpoznala malé jiskřičky, protože si myslí, že mu ta lež prošla tak lehce. Ale prozatím ho v tom nechám.
Nevím to jistě, nemůžu ho z něčeho obvinit.
Vyhnala jsem tyto myšlenky z hlavy a sedla si na postel. Chris mě chvíli pozoroval, ale po chvilce si ke mně přisedl a zvládlo podivné ticho. Přišlo mi to jakoby ve vzduchu viselo mnoho nevyřčených otázek, na které teď nebyl čas odpovědět.

V nedaleké vesničce; pohled 3.osoby
Mladá žena držíc na klíně své dítě, upřeně hleděla na svou matku u opačného konce stolu.
"Co tě sem přivádí?" prolomila matka ticho, které panovalo od doby, kdy mladá matka s dítětem vstoupila do domu.
"Nejsme na tom dobře a potřebovali bychom pomoc. Jsme na cestě za mým starým známým," pravila mladá žena nespouštejíc pohled ze své matky.
"Takže jdeš za Chrisem?" otázala se ihned matka a její dcera poprvé odvrátila pohled.
"Ano, je na tom něco špatného?" zeptala se dcera poněkud dotčeně.
"Vždyť si dospělá, máš dítě. Dělej si co chceš."
"Vždycky mi pomáhal, byli jsme dobří přátelé. Věřím, že mi pomůže."
"Jak myslíš. Koneckonců, i kdybych ti řekla, že to je hloupý nápad, stejně bys mě ne poslechla jako kdysi viď?"
"Asi ano. Kdybych mohla tak spoustu věcí udělat jinak, lépe, aby to splňovalo tvé představy. Mám ale díky tomu syna, kterého miluju ze všeho na světě, takže toho zároveň nelituji."
"Ať už to je, jak chce, tak za mnou si nepřišla. Nevzpomněla sis na mě za těch deset let ani jednou a teď se tu objevíš a čekáš, že tě přivítám s otevřenou náručí?"
"Nic takového jsem nečekala matko," pravila dcera a znovu zavládlo ticho.
Tyto dvě ženy už si zřejmě nemají po těch letech co říci.
Obě jen seděly u stolu a mlčky hleděly jedna druhé do očí...