Královská povinnost - STARÁ VERZE

Pravda

Katherine
Uplynul už týden od svatby Emily. Po obřadu se konala svatební hostina v našem zámku, pak další den ráno se vydali na cestu do jejich království. Korunovace se bude konat po jejich příjezdu.
Ráda bych se té korunovace také zúčastnila, ale neopustila bych Nicolase a Natalie na tak dlouho a s sebou je brát by se mi nechtělo, protože cesta do jejich království je dlouhá.
Šla jsem právě do svého pokoje. Vracela jsem se z knihovny, kde jsem si vzala knihu na čtení. Všechny knihy v naší malé knihovničce, kterou máme v pokoji, jsem už dávno měla přečtené, a tak jsem si šla pro nějakou jinou knihu.
,,Nad čím přemýšlíte princezno?" uslyšela jsem hlas Améliiny komorné. Procházela jsem totiž kolem jejího pokoje a všimla si pootevřených dveří. Chtěla jsem jít dál, ale zastavila mě Améliina otázka.
,,Proč mám blonďaté vlasy, když matka a všichni ostatní mají černé vlasy?" zeptala se Amélie.
,,Matka mi řekla, že to mám po babičce. S tím jsem se na nějakou dobu spokojila, ale v poslední době mi to vrtá hlavou. Nemůžu si prostě pomoct, ale vrtá mi to hlavou," dodala Amélie.
,,Tak se matky znovu zeptejte," odvětila její komorná.
,,Já nevím. Nechám to teď být. Půjdeme na chvíli do zahrady?" řekla Amélie a já pak šla do svého pokoje.
Zavřela jsem za sebou dveře pokoje a šla si sednout na postel.
,,Co se stalo?" zeptal se Christian od stolu s papíry, za kterým seděl. Prsty měl špinavé od inkoustu a v obličeji soustředěný výraz, protože si právě četl nějaký dokument.
Zřejmě si všiml mého znepokojeného výrazu, a proto se mě zeptal.
,,Slyšela jsem, jak si Amélie povídala se svou komornou," řekla jsem.
,,Dle tvého výrazu soudím, že tě neznepokojuje samotný rozhovor, nýbrž téma onoho rozhovoru," odvětil Chris a pohlédl na mě.
,,Vrtá jí hlavou, že má blonďaté vlasy, zatímco my ostatní je máme černé," pravila jsem a povzdechla si.
,,Možná už je na čase jim oběma říct pravdu. Jsou už velcí a jistě to pochopí," pověděl Chris a odložil brk s inkoustem.
,,Já nevím Christiane. Co když se na nás rozlobí, protože jsme jim neřekli pravdu už dříve," namítla jsem.
,,Ale Katie, nemůžeš počítat s tím, že budou naštvaní. Třeba tě jejich reakce příjemně překvapí.
Řekneme jim to hned a bude to," řekl.
,,Stráže," zvolal Chris a do pokoje vešel jeden strážný.
,,Prosím, výsosti," odvětil strážný.
,,Zavolejte mi prince Elliota a princeznu Amélii," pravil Chris směrem ke strážnému. Ten přikývl a odešel.
Odložila jsem knihu na postel a nervózně přecházela po pokoji. Zastavila jsem u okna a hleděla z něj ven. Uviděla jsem Amélii, jak se prochází se svou komornou a na tváři se mi objevil ustaraný výraz.
,,No tak Katie, neměj strach," řekl Christian a pohladil mě po ramenou. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a my se k nim otočili čelem.
,,Dále," zvolal Chris ke dveřím a do pokoje vešel Elliot s Amélií.
,,Otče, matko, děje se něco?" zeptal se Elliot.
,,Posaďte se. Musíme si s vámi o něčem promluvit," začal Christian a ukázal na postel.
Potom jsme přišli blíž k nim, zatímco si oba sedli na postel.
,,Amélie, jistě tě někdy napadlo proč máš vlasy blonďaté a ne černé jako my.
Máš je po své matce - Chloe," začal Christian a já se s obavami podívala na Amélii.
Tvářila se celkem překvapeně.
,,Takže matka není má matka?" zeptala se jen.
,,Je pravda, že Kate tě neporodila, ale to neznamená, že není tvá matka.
Jedné noci, kdy byl zámek napaden tvá matka zemřela, když se chtěla i s tebou ukrýt do sklepení. Byly ti dva roky, byla jsi malinká a Kate tě přijala za vlastní. Přestože s tvou matkou neměla nejlepší vztahy, tak se tě ujala a stále se o tebe starala, tak jako o tvé sourozence," pravil Chris s klidem a mně začaly téct slzy.
,,Mami neplač," pověděla Amélie a šla ke mně.
Došla ke mně a objala mě. Pevně jsem ji stiskla a utřela si slzy hřbetem ruky.
,,To, že mám jinou matku, nemění nic na tom, že tě jako svou matku beru. Mám tě moc ráda a jsem ti vděčná, že jsi se o mě postarala," pravila a mně se znovu spustily slzy.
,,Vždyť i já tebe mám moc ráda jako každé z mých dětí, ty mé sluníčko," odvětila jsem jí přes slzy. Šla jsem k posteli a posadila se vedle Elliota. Vedle mě se posadila Amélie a já je oba objala.
,,Elliote, ty máš sice černé vlasy, ale ne po mně. Máš je po mém bratrovi, který zemřel ještě před tvým narozením.
Možná si vzpomínáš na ženu, se kterou si sem přišel. Bylo ti pět.
Tvá matka, se kterou si přišel, se spolčila s králem Ludvíkem, který vymyslel plán, jak napadnout náš zámek, když tu nebudu. Při té noci zemřela Améliina matka, protože se nestihla ukrýt.
Když Claris, tvá matka, přišla na to, že jsem se vrátil, tak radši utekla. Tebe tu nechala a odešla. Poslal jsem pro ni strážné, ale ani po týdnech ji nenašli, tak jsme to hledání vzdali.
Už v ten den, kdy jsme se to dozvěděli, tak Kate byla rozhodnutá, že tě nedá a že se o tebe postará.
Já jsem s tím souhlasil. Jsem moc rád, že tě tu máme. Jak tě vidím, tak vidím Daniela. Jako kdybys mu z oka vypadl," řekl Christian a vypadal jako kdyby se také dojal.
,,Páni," pravil Elliot udiveně.
,,Přestože oba nejste tak úplně moji, tak já vás mám moc ráda, stejně jako vaše bratry a sestry. Nedělám mezi vámi rozdíl," řekla jsem.
,,Jsem rád, že jste nám to řekli. Je to sice zvláštní to vědět, ale na skutečnosti, že vás máme rádi to nic nemění," pravil Elliot a objal mě. Potom objal i Christiana. Amélie udělala to samé.
,,Pokud chcete, tak to řekněte i svým sourozencům, ale já bych to nedělal, protože někteří jsou ještě malí na to, aby to pochopili. Stačí, že to víte vy a to je podstatné. No ale záleží na vás," pravil Christian.
,,My si to promyslíme," odvětil Elliot.
,,Dobrá," pravil Chris a já si oddechla, že to mám za sebou...