Královská povinnost - STARÁ VERZE

Vystoupení přede všemi

Seděla jsem na židli v zasedacím sále a dívala se nevím kam. Seděla jsem tam takhle asi dalších pět minut, poté jsem se zvedla a šla pomalu ke dveřím. Otevřela jsem je a vyšla na chodbu. Stála tam Diana, Isabel a čtyři strážní. Jako kdybych byla nějaký vrah a pokoušela se o útěk.
"Jděte si všichni po svých!" řekla jsem hlasitě, všichni se mi uklonili a opravdu si šli po svých. Obvykle to musím říct znovu, protože všichni více poslouchají Chrise. Jeho nařízení, že mě stráže nesmí nechat samotnou vždy dodržovali. Nechala jsem to být a šla do otcova pokoje. Došla jsem před pokoj a otevřela dveře. Vše bylo tak, jak to tu otec zanechal. Po celém stole byly rozházené papíry, dvě otevřené knihy a dalších pět složených na sobě na kraji stolu. Šla jsem k nemalé knihovničce, která byla v jednom rohu pokoje. Prsty jsem přejela po všech knihách, které tam byly. Pak jsem šla ke stolu a vzala do ruky pečeť, kterou budu odteď nejspíš používat já. Když jsem na to pomyslela, po tváři mi steklo pár slz.
Rozhlížela jsem se po pokoji a pohledem zastavila u poličky na zdi. Přešla jsem k ní a vzala do ruky housle, které tam ležely. Potom jsem šla i s houslemi na balkon, který byl součástí pokoje a položila housle na mramorovou balustrádu. Foukal větřík, díky kterému mi vlály šaty i vlasy. Na chvilku jsem zavřela oči, bylo to příjemné. Potom jsem si začala prohlížet housle a následně na ně začala hrát skladbu, kterou mě naučil otec.

Chris
Kate, mě od sebe odehnala. Chápal jsem to, chtěla být sama a potřebovala to zpracovat. Šel jsem za Samanthou a Eleanor. Našel jsem je, jak sedí okolo stolu spolu s Theodorem v jiném sále než se nacházela Kate, odkud mě vyhnala.
"Co Kate? Říkala něco?" zeptala se Samantha, když si mě všimla.
"Nechce to přijmout." odpověděl jsem.
"Musíme jí nechat nějaký čas, aby to zpracovala." pověděla Eleanor.
"A co ten proslov přede všemi?" ozval se Theodor.
"Ten zatím necháme být." odpověděla mu Samantha.
"Nejsem si jistý, jestli nám Kate odpustí, když před ní zatajíme další věc. Už takhle jsme ji za všeho vynechali a ona má pravdu, měli jsme jí to říct. Měla právo o tom vědět." pravil jsem.
"Nesmířila by se s tím a otec ji nechtěl trápit. Chtěl se s ní v tichosti rozloučit." pravila Samantha.
"Nechtějte mi tvrdit, že vy jste se s tím smířila. Ani jedna z vás se s tím nikdy nesmíří a vy to víte." odpověděl jsem a zaslechl housle, které se právě ozvaly do ticha. Samantha se se slzami v očích zvedla od stolu s pootevřenými ústy, stejně jako Eleanor.
"Otcovy housle." vyšlo z Eleanořiných úst a já se otočil ke dveřím. Samantha se rychlým krokem vydala ke dveřím a otevřela je. Šla za tou melodií spolu s Eleanor. Vyrazil jsem za nimi a zaposlouchal se do té melodie. Byla to opravdu úchvatná skladba.
Došli jsme do králova pokoje a já se tam zastavil a jen přelétl pohledem po místnosti. Samantha a Eleanor už tu dávno nebyly, protože prošly otevřenými dveřmi na balkon. Šel jsem za nimi a zastavil po pár krocích. Samantha s Eleanor stály kousek přede mnou. Takhle jsme tam mlčky stáli. Kate o nás nejspíš nevěděla, protože stála zády k nám. Její rozpuštěné a vlající vlasy mi připomněly sen, který se mi před dlouhou dobou zdál. Kate se v něm otrávila, aby mi nemusela říct kde je Chloe. Stejně zničeně jako v tom snu vypadala i dnes a vidět ji takhle mě ničí.
"Co když si bude chtít něco udělat?" napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku zahnal.
Skladba se pomalu blížila ke konci až nakonec dozněly poslední tóny, po kterých zavládlo tíživé ticho. Kate odložila housle na balustrádu a pak se o ni opřela rukama.
"Říkejte si co chcete, ale o tom zítřejším proslovu jí řeknu." zašeptal jsem, když jsem kolem Samanthy procházel směrem ke Kate.
Opřel jsem se o balustrádu kousek od Kate a podíval se na ni.
"Kate?" zeptal jsem se a čekal až se na mě podívá.

Kate
Dohrála jsem skladbu, položila housle na balustrádu a opřela se o ni. Za chvilku se u mě objevil Chris a já ani nevěděla jak. Opřel se o balustrádu a já se podívala na špičky svých bot, při čemž jsem zahnala slzy.
"Co je?" zeptala jsem se a podívala se na něj.
"Vím, že s nikým teď nechceš mluvit, ale jen ti musím říct důležitou věc, protože už před tebou nebudu nic zatajovat." pověděl a díval se mi do očí. Uhnula jsem pohledem a podívala se do zahrad.
"Zítra se bude konat proslov nového následníka trůnu, tvůj proslov, před poddanými." řekl a já se na něj opět podívala.
"Proslov už je samozřejmě napsaný, můžeš ho jenom přečíst. Ráno se zde bude konat tvá pravoplatná korunovace a poté bude tvůj proslov na jednom z balkónů zámku." vysvětlil mi.
"Beru na vědomí a teď mě nech samotnou prosím." pravila jsem zcela klidně.
"Kate..." začal, ale já ho přerušila.
"Nech mě prosím samotnou." zopakovala jsem to a znovu vzala do ruky housle. Chris tam asi tak pět vteřin ještě stál, ale pak opravdu odešel. Začala jsem tedy znovu hrát a u toho si snažila utřídit myšlenky.
***
Když jsem ráno vstala, po krátkém spánku, protože jsem nemohla usnout a přemýšlela skoro celou noc, nepřišlo mi, že bych během toho přemýšlení na něco přišla. Stále jsem to totiž nedokázala zpracovat. Vylezla jsem z postele a přešla k zrcadlu, když v tom se otevřely dveře a do pokoje vstoupila Isabel a Diana. Uklonily se mi a Diana mi šla vybrat šaty. Já za tím po celou dobru stala u zrcadla a dívala se na svůj odraz. Za chviličku mi Diana nesla světle modré šaty.
"Přines mi nějaké tmavé." řekla jsem dříve než ke mě stačila dojít.
"Ale výsosti, protokol říká, že na korun..." začala, ale já ji přerušila.
"Na korunovaci má být oděv veselé barvy. Vím co stojí v protokolu, ale udělej co říkám." pravila jsem podrážděně. Opravdu jsem neměla náladu na poučování. Za chvilku se vrátila s tmavými šaty.
Oblékla jsem si je a vzala si přes ramena ještě tmavý šátek. Učesala jsem si vlasy a nechala je volně rozpuštěné. Potom jsem si nazula tmavé střevíčky. Někdo zaklepal, tak jsem se otočila ke dveřím.
"Dále." řekla jsem a do pokoje vešla nějaká služebná.
"Výsosti." řekla a uklonila se.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se.
"Byla jsem vám přidělena jako dvorní dáma. Jmenuji se Emilie výsosti." pravila a já protočila oči.
"Dobrá." odpověděla jsem a šla z pokoje. Šlo se mnou sedm lidí : Isabel, Diana, Emilie a čtyři strážní.
Došla jsem až před korunní sál, kde jsem zastavila. Matka a všichni ostatní tam byli.
"Měla bys mít světlé šaty." pověděla matka a já na ní pohlédla.
"Myslíš, že mě to zajímá? Zemřel mi otec, takže je mi opravdu jedno jestli protokol říká něco o barvě hloupých šatů." odpověděla jsem jí, matka trochu zakroutila hlavou a vešla do sálu. Vešla jsem za ní a rozhlédla se po místnosti. Vypadalo to jako kostel. Vepředu stál kněz. Došla jsem k němu a ostatní se zatím usadili na lavice, které tu byly.
"Sešli jsme se tu zde..." začal a já od toho okamžiku přestala cokoli vnímat. Jen jsem tam stála a dívala se nevím kam. Stála jsem tam takhle asi patnáct minut a začala zase vnímat, když vzal do ruky korunu.
"Slibuješ, že budeš spravedlivá a moudrá, budeš dělat vše pro dobro své země a blahobyt svých poddaných ať je situace jakákoli?" zeptal se a já něj pohlédla.
"Slibuji." odpověděla jsem.
"Slibuješ?" zeptal se znovu.
"Slibuji." zopakovala jsem.
"Svým slibem se zavazuješ ke své zemi. Slibuješ?" zeptal se znovu a já doufám, že naposled.
"Ano, slibuji." odpověděla jsem.
"Z moci mě svěřené tě korunuji na královnu Katherine Samanthu Marsei-de-Montie z Arden." pravil a pozvedl korunu.
Potom mi ji nasadil na hlavu. Otočila jsem se k němu zády a podívala se na všechny v místnosti. Od pašů, kteří zde byli přítomni, až po mou matku, se mi všichni uklonili s výjimkou jediného člověka, Chrise. Stejně mi to bylo jedno. Nechtěla jsem být královna otcova království. Měla to být Eleanor.
Sešla jsem tři schůdky a šla na balkon, kde měl být můj proslov.
"Výsosti." řekla Emilie, já zastavila a otočila se na ni. Podala mi svitek papíru a já si ho od ní převzala.
"Co je to?" zeptala jsem se, i když jsem tušila co by to mohlo být.
"Váš proslov." odpověděla mi, já se otočila a šla dál.
Otevřela jsem svitek a cestou si ho přečetla. Když jsem ho přečetla zastavila jsem se.
"Emilie." pravila jsem.
"Ano výsosti." odpověděla.
"Kdo to psal? Přiveď mi ho." pověděla jsem.
"Jistě výsosti." odpověděla a já šla dál. Zastavila jsem před otevřenými dveřmi na balkón a nadechla se. Jeden strážný vešel jako první a po pár krocích zastavil.
"Pozor! Její královská výsost, královna Katherine Samantha Marsei-de-Montie z Arden." zahlásil a já vstoupila na balkon. Došla jsem až k balustrádě a rozhlédla se. Bylo tam tolik lidí. Nenápadně jsem otevřela svitek a zvažovala zda to mám opravdu přečíst. Zmuchlala jsem ho a podívala se na všechny ty poddané, kteří sem přišli.
"Moji poddaní." pravila jsem hlasitě, všichni utichli a začali poslouchat.
"Chtěla bych vám jenom říci pár věcí. Budu k vám všem spravedlivá. Nikdo se nebude mít špatně. Budu dělat vše pro to, aby měl každý z vás všeho dostatek. Budu respektovat vás stejně jako vy mě." pravila jsem, všichni si začali šeptat a utichli když jsem znovu promluvila.
"Avšak najde-li se někdo kdo bude mít vůči mým rozhodnutím nějaké námitky, ať napíše dopis, podepíše se a nechá mi ho poslat nebo ať za mnou osobně přijde. Ráda si poslechnu názor druhého.
Když se však někdo závazně proviní, bude souzen a řádně potrestán.
Pro začátek bych chtěla vědět jestli nemáte nějaké potíže, a proto vás obejde pár vojáků, kteří vyberou vaše důležité požadavky. Což jsem nechala vyhlásit včera odpoledne. Všechny do jednoho si přečtu a udělám vše co je v mých silách, abych vám všem požadavky splnila." pověděla jsem a nadechla se.
"Abych to shrnula, budu spravedlivá. Kdo si zaslouží pomoc či uznání, dostane se mu odpovědi, stejně tak, kdo se proviní bude spravedlivě potrestán. Děkuji vám, že jste přišli." dopověděla jsem a přelétla pohledem po všech. Poté jsem se otočila a šla dovnitř. Na chodbě stála Emilie a vedle ní nějaký postarší muž.
"Výsosti, jak jste chtěla, dovedla jsem vám pašu, který psal proslov." pravila a já přikývla.
"Jak jste tam mohl napsat takové nesmysly?" zeptala jsem se, on otevřel ústa a chtěl něco povědět.
"Nevím na jaké pozici jste byl, nezajímá mě to. Nadále už pozici vykonávat nebudete. Dostanete patřičné odstupné za odsloužená léta mému otci. To je vše můžete, odejít." pravila jsem stručně, on se uklonil a odešel.
Matka si přede mne stoupla a Chris stál kousek za mnou.
"Děkuji ti, že si trůn převzala." pověděla.
"Neudělala jsem to kvůli tobě, ale kvůli otci." odpověděla jsem jí a odešla.
Už si totiž konečně musím srovnat myšlenky...