Hezké chvíle

399 16 0
                                    

"Opravdu mám bratra," to byla první myšlenka, která mi proletěla hlavou.
Pootevřela jsem ústa a chtěla něco říct. Problém byl v tom, že jsem vlastně sama nevěděla co. Ústa jsem hned zase zavřela a přemýšlela jak své myšlenky zformulovat tak, aby byly srozumitelné.
Teď ale nastala chvíle ticha, protože nikdo z přítomných nevěděl, co to dělám.
Nenávidím taková trapná ticha. Chtěla jsem tu situaci nějak odlehčit, ale opravdu jsem nevěděla jak.
Jak mám z takové situace decentně vybruslit aniž by to bylo ještě více divné než to je? Upřímně řečeno, nijak to nešlo. Tahle situace byla naprosto absurdní avšak reálná. Mám bratra, který měl být více než dvacet let mrtvý. A teď tu stojí přede mnou živý.
Zažila jsem toho za svůj poměrně krátký život hodně, ale tohle byla snad ta nejvíc nemožná situace, která by mě ani ve snu nenapadla. Zároveň byla, ale daleko více snesitelná, protože v ní svou roli nesehrál Sebastian, díky za to.
Všechny oči v místnosti směřovaly mým směrem a já jakoby jsem se probrala z momentálního snažení si uspořádat myšlenky.
"Měl si pravdu," pravila jsem a podívala se na Henryho. Nejspíš bylo asi pár lidí zmatených, protože jsem neřekla kdo tu pravdu vlastně měl.
"Ano Henry, jsi můj bratr," řekla jsem znovu a poprvé se podívala do jeho očí. Prohlížela jsem si jeho tvář. Jisté otcovy rysy měl.
"Jela jsem za matkou. Ona mi řekla, že máš na zádech znaménko podobající se slunci. To znaménko máš, což znamená, že jsi můj bratr," pravila jsem na vysvětlenou.
"Teď ale v téhle situaci nevím co dělat. Pochop, celý život jsem o tobě nevěděla. Když jsem se to dozvěděla, otec byl už po smrti a ty si měl být také mrtvý. Ty jsi, ale najednou tady, takže já opravdu nevím co s tím. Seběhlo se to hrozně rychle," řekla jsem znovu do ticha a docela se divila, že nikdo nic neříkal.
"Já to chápu výsosti. Nemusíte se obávat. Nebudu si dělat nárok na trůn a ani o nic nežádám. Chtěl jsem jen, aby jste to věděla," pověděl Henry.
"Zůstane tu s námi nějaký čas? Abychom se lépe poznali. A pro začátek mi říkejte Kate," pověděla jsem a snažila se o menší úsměv.
"Jak si přejete výsosti."
"Vlastně Kate," opravil se hned Henry.
Jen jsem tak lehce přikývla. Byla jsem ze všeho unavená. Pořád musím něco řešit.
Klid, to bylo to, co mi scházelo. Alespoň na malou chvíli a klidně by mohl nějakou dobu vydržet.
Znovu panovalo ticho, ale to já už neřešila. Vydala jsem se ke dveřím a šla do pokoje.
Sundala jsem si šaty a Diana je uklidila do skříně. Vzala jsem si noční košili a přehodila přes sebe lehký župan. Sedla jsem si na postel a opřela se rukama za zády.
"Diano, otevři prosím okno," pravila jsem docela tiše, ale Diana mě slyšela a šla ho otevřít.
"Děkuji," řekla jsem.
"Přejete si ještě něco výsosti?" zeptala když stála kousek ode mne.
"Ne děkuji, můžeš jít. Když tak řekni strážím ať mě nikdo neruší," odvětila jsem jí.
"Jak si přejete," pravila, uklonila se a odešla.
Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Potřebuji si odpočinout od toho všeho, alespoň na chvíli.
Za nějakou chvíli jsem uslyšela otevírání dveří. Nechala jsem to být. Ucítila jsem, jak si někdo přisedl ke mně na postel. Následné pohlazení po tváři mě utvrdilo v tom, že je to Chris. Otevřela jsem oči a podívala se na něj.
Pozoroval mě svýma modrýma očima, kterýma mi jakoby říkal, že je tu pro mě.
"Jsem unavená z toho všeho. Opravdu nemám chvíli klidu. Sotva se jeden problém vyřeší a je tu hned další," zašeptala jsem.
"Spolu to zvládneme. Teď se vyspi. A až se vzbudíš, probudíš se do lepšího dne. O to se postarám," řekl konejšivým hlasem a přejel prsty po hřbetu mé ruky, kterou jsem měla podél těla. Bylo to uklidňující. Cítila jsem se teď o něco lépe, protože jsem věděla, že na to všechno nejsem sama.
Zavřela jsem oči a pokusila se usnout. Chris mě celou dobu držel za ruku, což mě uklidnilo a usnula jsem docela rychle.
***
Probudila mě příjemná vůně květin. Otevřela jsem oči a posadila se. Bylo otevřené okno a do pokoje zavlál příjemný vánek. Pohlédla jsem na druhou stranu postele, která však byla prázdná. Až teď jsem si všimla květin ve váze na mém nočním stolku. Vlastně jich tu bylo více. Na stole, na stoličce u dveří a na okně byly vázy s květinami. Vstala jsem z postele a bosá se vydala k oknu. Podívala jsem se z něj a pak si přičichla ke květinám. Opravdu voněly nádherně.
Ozvalo se tiché zaklepání.
"Dále," řekla jsem a do pokoje vešla Diana.
"Dobré ráno výsosti," pravila s úsměvem.
"Dobré i tobě," odvětila jsem s úsměvem.
"Udělala si dobře, že si sem dala ty květiny. Voní krásně," řekla jsem a pohlédla na vázu na stole.
"To byl nápad krále, výsosti," odpověděla.
"Krále?" zeptala jsem se poněkud udiveně.
"Ano a dostala jsem příkaz, že vás mám obléct do něčeho pohodlného výsosti," pravila.
"To nějak nechápu," řekla jsem a přešla ke skříni.
Diana vyndala lehké vínové šaty, a když už jsem je měla nasazené, pomohla mi je zapnout
Otočená k zrcadlu jsem si česala vlasy.
"Pořád ale nechápu proč mám mít něco pohodlného," pravila jsem po delší chvíli ticha.
"To je tajemství," odpověděl mi mužský hlas a já se za ním otočila. Diana už tu nebyla, avšak Chris ano.
"A co to je za tajemství?" zeptala jsem se s lehkým úsměvem ve tváři.
"To ti nemůžu říct, ale jen ti prozradím, že si uděláme malý výlet," pravil s úšklebkem.
"Tak dobře," pravila jsem a usmála se.
Chris přešel ke skříni, vyndal z něj slabý růžový plášť a přehodil mi ho přes ramena.
"To abys mi nenastydla. Bude sice brzy léto, ale pořád tam docela fouká," řekl Chris, pak mě chytil za ruku a vedl ke dveřím. Nakonec mě zavedl až ven, kde na nás čekali strážní a připravení koně.
Chris si stoupl za mě a začal mi zavazovat oči.
"Děláš si srandu? Jak mám jet se zavázanýma očima?" řekla jsem pobaveným hlasem.
"Všechno mám vymyšlené, neměj strach," zašeptal u mého ucha. Pak mě opatrně vedl a pomohl mi si sednout na koně. Pro mě to bylo obtížné se zavázanýma očima, ale za chvilku jsem už seděla v jezdeckém sedle.
O chvíli později za mnou seděl Chris, obmotal ruce kolem mého pasu a chytl otěže.
Nepřipadalo mi, že bychom jeli nějak moc dlouho. Když jsme zastavili, Chris seskočil z koně a pomohl mi dolů, protože jsem pořád měla zavázané oči.
Chytil mě za ruce a vedl. Cesta, kterou jsme právě šli byla nejspíš krátká, ale mně se zdála opravdu dlouhá. Až nakonec jsme konečně zastavili. Chris pustil mé ruce a začal mi rozvazovat šátek na očích.
Když jsem otevřela oči, spatřila jsem nádhernou zahradu.
Úžasem jsem pootevřela ústa, která se mi tvarovala do obrovského úsměvu.
"Tady je tak nádherně!" vydechla jsem nadšeně.
"Jsem moc rád, že se ti to líbí," řekl Chris s úsměvem jako kdyby to byla úplná samozřejmost.
"Děkuji ti, že si mě sem vzal. Je to tu kouzelné," pravila jsem a políbila ho na tvář.
"Dej mi ruku. Ukážu ti ještě něco," řekl a já ho chytila za ruku.
Dovedl mě před menší sídlo, které už zvenčí vypadalo útulně.
"Zůstaneme tu třeba dva dny, pak se budeme muset vrátit. Povinnosti prostě nepočkají, ale můžeme sem jezdit častěji. Co na to říkáš?" optal se Chris s úsměvem.
"Souhlasím," řekla jsem nadšeně a vypustila nějaké povinnosti z hlavy. Soustředila jsem se jen na to, že sem budeme jezdit.
"Úplně se ti rozzářily oči," pravil pobaveně Chris a já ho mírně šťouchla do ramene.
Zbytek dne jsme se procházeli po těch nádherných zahradách.
U jezírka obklopeného stromy jsme seděli na dece a dali si nějaké ovoce.
Chris měl vše perfektně připravené a já se cítila uvolněněji než kdy dřív.
Chvíli se mi smál, když jsem chodila bosá v trávě, ale pak se ke mě připojil a při tom jsme si povídali o všem možném.
Na večer jsme šli do zámečku a zavřeli se do naší komnaty. Jistě si to každý dokáže představit, jak romantické to bylo.
Opírala jsem své nahé tělo o Chrise, když jsme se usadili na polštářích u hořícího krbu a já mohla poslouchat tlukot jeho srdce.
Slabými rudými závěsy sem pronikalo světlo zářícího měsíce, který tomu dodával jakousi magickou atmosféru a podtrhoval zážitky dnešního dne.
Snad ještě nikdy mi nebylo tak, jako dnes...

Královská povinnost - STARÁ VERZEKde žijí příběhy. Začni objevovat