Královská povinnost - STARÁ VERZE

Zbytečný spor

Probudily mě sluneční paprsky, které prosvítaly skrz rudá nebesa Chrisovi postele. Opatrně jsem ze sebe sundala Chrisovy ruce a vstala z postele. Doufala jsem, že sem nikdo nepřijde, jelikož jsem vylezla z postele nahá. Pak jsem si uvědomila, že Chris v noci zamkl. Přešla jsem ke skříni a z ní vyndala Chrisovu košili, kterou jsem si následně oblékla. Ze země jsem pak sebrala své kalhotky a oblékla si je. Chtěla jsem jít ke dveřím a odemknout je, protože jsem chtěla ať mi stráže zavolají Rose.
"Kam jdeš takhle oblečená?" zeptal se Chris žárlivým tónem a já se na něj pobaveně otočila. Pak jsem se rozběhla a skočila k němu do postele. Hned si mě k sobě přitáhl a objal mě.
"Chtěla jsem ať mi zavolají Rose." pravila jsem a on mě políbil do vlasů.
"Na co ji potřebuješ?" zeptal se.
"Chtěla jsem se zeptat na Emily a taky jsem se chtěla zeptat kde je James." řekla jsem a hlavu si položila na Chrisovu nahou hruď.
"A na co potřebuješ jeho?" zeptal se žárlivě a já se zasmála.
"Chtěla jsem vědět jak se posunuly přípravy pro Emilyn památník." řekla jsem.
"Památník pro naši dceru?" zeptal se nechápavě a já se na něj překvapeně podívala.
"Co se děje?" zeptal se, když viděl můj šokovaný obličej.
"Řekl si naši?" zeptala jsem se, protože jsem si nebyla jistá zda jsem ho slyšela správně.
"Jo." pravil a usmál se.
"Já jen, že předtím si..." začala jsem, ale on mě přerušil.
"Vím co jsem řekl, ale celou dobu jsem se přesvědčoval, že to tak není. A zase se dostáváme k tomu, že jsem blbec a že nejdřív mluvím a až pak myslím." řekl a já ho políbila.
"Ten památník je pro tu Emily, o které se zmínil James?" zeptal se, když jsem si znovu položila hlavu na jeho hruď.
"Ano." řekla jsem a snažila se zahnat slzy.
"Ona tě zachránila?" zeptal se opatrně.
"Jo, pomohla mi vylézt oknem. Slezly jsme dolů po svázaných prostěradlech Když jsem byla dole, tak lezla za mnou, ale Sebastian nejspíš přišel do pokoje, ve kterém jsem byla zavřená. Najednou se Emily zřítila k zemi, když jsem k ní přiběhla, nemohla jsem už nic dělat. Byla na místě mrtvá. Spadla z 60 metrů. Když jsem u ní klečela na zemi, všimla jsem si, že prostěradlo je na konci přeřízlé. Nezbývalo mi nic jiného, než utéct. Běžela jsem branou pryč a zastavila se až v lese, kdy jsem měla pocit, že už jsem v bezpečí. Tam jsem si na chvíli sedla ke stromu a pak se znovu vydala na cestu. Dorazila jsem do města a hned zabouchala na první dveře, které jsem viděla. Byli to moc milí lidé a shodou okolností i Emilyny rodiče. O to víc mě trápilo a trápí, že já jsem příčina smrti jejich dcery. Napsala jsem jim dopis, který měli za úkol otevřít pouze v případě, že bych nestačila utéct a Sebastian mě u nich našel. Další den, jako kdybych to tušila, přišel Sebastian. Chtěl je zabít, ale já ho naštěstí přemluvila a tak jim oplatila skutek jejich dcery. No a pak jsem tam byla další dva měsíce, než jsem přišla na to, že se odtamtud mohu dostat tajnou chodbou za obrazem na zdi pokoje, do kterého mě zavřel. Potom jsem se s Jamesem srazila v zahradě a ten mě poslal do kočáru. Zbytek už znáš." dopověděla jsem své vyprávění a setřela slzy na mé tváři. Chris mě stiskl v objetí.
"Co se vlastně stalo se strážnými, kteří se mnou byli v tom lese, když mě unesli?" zeptala jsem se.
"Jsou v žaláři." řekl klidně Chris, já se prudce posadila a zamračeně se na něj podívala.
"Rok jsou v žaláři?!" zeptala jsem se, on se posadil a přikývl.
"Můžou za to, že tě unesli." řekl a zamračil se.
"Ať je okamžitě pustí. Můžu za to já stejně jako oni." pravila jsem a probodla ho naštvaným pohledem.
"Ne." odpověděl, oblékl si spodní prádlo a na to kalhoty.
"Jak, že ne? Prostě je pusť!" řekla jsem naštvaně a vylezla z postele.
"Ne a hotovo." odpověděl podrážděně a já si to rázně namířila ke dveřím. Chris mě chytil za levý loket a tím mě otočil k sobě.
"Kam chceš jako jít?" zeptal se.
"Pryč." pravila jsem.
"Nikam nejdeš." řekl.
"Kdo mi to zakáže? Můžu si jít kam se mi zachce." osopila jsem se na něj.
"No to teda nemůžeš." pravil a zamračil se.
"Měl si rád Daniela?" zeptala jsem se.
"Co ten s tím má společného?" zeptal se podrážděně.
"Tak měl?" zeptala jsem se znovu.
"Jo měl, stačí?" odpověděl.
"Vadilo ti, že nahlas říkal svůj názor?" zeptala jsem se.
"Ne." odpověděl.
"Říkal si, že jsem jako on. Tak v tom případě, ti nebude vadit, když ti řeknu, co si myslím." pravila jsem.
"Hmm." zabručel.
"Nechovej se jako idiot a majetnické hovado. Danielova smrt s tebou udělala hodně, protože ses začal chovat jako Sebastian. A řeknu ti, že tvoje výkyvy nálad mě přestávají bavit. Tak zaprvé a už ti to říkám po několikáté, vzpomeň si na naše manželství na začátku, nejsem tvůj majetek. Za druhé, nemáš žádné právo na to, abys mi rozkazoval nebo mi říkal, co můžu a nemůžu dělat. Pokud vím, tak královna má stejné postavení jako král, tudíž mají stejná práva. Jsem královna a když říkám, že je nechám ze žaláře propustit, propustím je. Je ti to jasné?" dokončila jsem svůj monolog a nechápala jak je možné, že se zase hádáme. To usmíření nám nevydrželo moc dlouho.
"Já s tím, ale nesouhlasím. Nechci, aby byli propuštěni." odporoval mi.
"Nesouhlasit můžeš, ale nic s tím nenaděláš. Prostě je propustím a hotovo." pravila jsem rozhodně.
"Měl jsem je popravit rovnou." zamumlal Chris, spíše pro sebe, ale já ho slyšela. Pustil mě, otočil se ke mě bokem a zvedl si košili ze země.
"Chceš, aby se z tebe stala ta krutá stvůra, za kterou jsem tě měla?" zeptala jsem se a on se na mě šokovaně podíval.
"Cože?" vypadlo z něj.
"Vždyť se na sebe podívej, chceš zabít dva nevinné lidské životy. Ano, kdybych zemřela, tak by nějaký trest asi dostat měli, ale ne smrt. Politika oko za oko a zub za zub je strašná. Kde se v tobě bere tolik nenávisti?" pravila jsem a na chvilku se odmlčela.
"Stává se z tebe Sebastian..."