Královská povinnost - STARÁ VERZE

Radostná zpráva?

To objetí mě trochu uklidnilo, ale stále jsem plakala. Vstala jsem a chtěla jít pryč, ale ve dveřích jsem uviděla Chrise, což mi zabránilo v jakémkoliv pohybu. V očích se mu mihl strach, ale ten nahradila úleva. Chvilku jsem na něj hleděla, ale pak jsem pomalu prošla kolem něj.
Šla jsem zpátky do pokoje a na chodbě před pokojem jsem uslyšela dětský pláč. Zrychlila jsem krok a vešla do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a přešla ke kolébce. Sedla jsem si k ní a vyndala z ní Emily. Přestala plakat, ale mě slzy pořád tekly. Netrvalo to dlouho a uspala jsem ji. Opatrně jsem ji položila do kolébky a šla si sednout na postel. Takhle jsem tam seděla až do rána, protože spát jsem už nechtěla. Když začalo svítat, tak jsem šla do vany. Vykoupala jsem se a oblékla si světle modré šaty, ty které jsem měla v den svatby.
Obula jsem si modré baleríny, učesala si vlasy a nasadila si modrou čelenku. Když jsem byla oblečená přišla Rose.
"Dobré ráno Rose." pozdravila jsem ji s úsměvem. Ona se také usmála a šla ke mě.
"Dobré ráno." řekla vesele.
"Promiň, že jsem včera nepromluvila s Jamesem. Chris mě trošku vykolejil, ale dnes s ním promluvím." pravila jsem.
"To je v pořádku, řekla jsem mu to sama a byl hrozně nadšený." řekla a já se usmála.
"Jen, abych mu tu dobrou náladu nezhoršila, protože si myslím, že se s Chrisem budeme zase hádat." pravila jsem a do pokoje vešla Helen.
"Dobré ráno veličenstvo." řekla, ale vůbec se neusmála.
"Dobré ráno Helen." řekla jsem a Rose si vyndala Emily z kolébky.
"Jdeme na snídani." pravila jsem a šla ke dveřím, které mi Helen otevřela.
Šly jsme do jídelního sálu.
"Helen, neměla si odvést Nicolase do jídelního sálu?" vzpomněla jsem si.
"Ano, už tam je výsosti." odpověděla mi.
Helen mi otevřela dveře do jídelního sálu a já vešla. Chris, James a Nicolas seděli u stolu v naprosté tichosti. Jakmile jsem vešla všichni tři se na mě podívali. Nicolas se dál věnoval jídlu, ale James s Chrisem si mě s obavami prohlíželi. Sedla jsem si na své místo ke a Rose si sedla po mé pravici. Helen si od Rose vzala Emily a sedla si k oknu do křesla.
"Jak jsi se vyspala Kate?" zeptal se mě Nicolas a Chris s Jamesem se na mě podívali.
"Velmi dobře a co ty? Jak ses vyspal v našem království?" odpověděla jsem, Chris se podíval na Jamese a pak se věnoval jídlu.
"Máte tu pohodlné postele. Usnul jsem hned." pravil a usmál se. Když jsme dojedli, chtěli jsme jít s Nicolasem do zahrad. Procházeli jsme chodbami, když v tom jsme uviděli, jak sem tam pořád pobíhají nějaké konkubíny.
"Helen, jdi prosím tě zjistit co se stalo." pravila jsem a Helen se od nás odpojila.
Když jsme vyšli ven, což netrvalo tak dlouho, Helen se k nám zase připojila. Zastavila jsem a pohlédla na ni.
"Co se děje, že jsou všechny na nohou a pobíhají po chodbách?" pravila jsem a ona se podívala na Rose.
"Veličenstvo..." začala a dívala se na Rose. Ta nechápavě kroutila hlavou a čekala, na to, co ze sebe Helen dostane.
"Chloe se udělalo zle, tak jí zavolali lékařku." pravila po chvíli.
"A kvůli tomu tolik povyku?" pověděla jsem.
"No..., ona je..." začala pomalu.
"Tak mluv už co jí je?" zeptala jsem se.
"Potkala jsem lékařku..." řekla.
"No a?" zeptala jsem se.
"Ta mi řekla, že..." začala znovu.
"Co ti řekla?" zeptala jsem se.
"Chloe je těhotná výsosti." řekla a já překvapením pootevřela ústa.
"Ne, ty mi lžeš." dostala jsem ze sebe a nechtěla tomu uvěřit.
"Proč bych to dělala výsosti, tak ať se na místě propadnu jestli lžu." pravila.
"Tak se propadni!" vyjela jsem na ni a zhluboka dýchala.
Udělala jsem krok dozadu a pak jsem omdlela.
Když jsem se vzbudila, ležela jsem v posteli. Posadila jsem se a uviděla Nicolase, který seděl na židli u okna. Díval se z něj ven na zapadající slunce.
"To jsem byla mimo tak dlouho?" zeptala jsem se a Nicolas se na mě otočil.
"Je ti lépe?" zeptal se.
"Nebylo mi zle." odpověděla jsem.
"Pojď se mnou do zahrad na vzduch prosím tě." dodala jsem, zvedla se z postele a nazula si boty. Nicolas vstal ze židle a šel ke dveřím, které otevřel a nechal mě projít. Vyšla jsem z pokoje a šla ven do zahrad.
Vyšla jsem ze zámku a nadechla se čerstvého vzduchu. Nicolas šel v tichosti za mnou a já se v nedalekém altánu posadila. Nicolas si sedl vedle mě a mlčky jsme pozorovali západ slunce. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a po tváři mi sklouzla jedna neposedná slza. Nicolas si toho všiml a slzu mi setřel.
"Nebuď smutná, nestojí ti to za to." pravil.
"Teď budu vědět, že mě Chris definitivně vyškrtl že svého života. Bude mít novou rodinu a při mém štěstí to bude chlapec, kterého ta šereda porodí. Chris mě už nepotřebuje k ničemu, nenávidí mě." pravila jsem.
"Proč by tě nenáviděl?" zeptal se zmateně Nicolas.
"Protože jeho bratr mě unesl a znásilnil. Jenže Chris si myslí, že jsem ho podvedla úmyslně. Nejsem pyšná na to, že jsem se nedokázala bránit. Když na to pomyslím, je mi ze sebe na zvracení. Jako kdyby to nestačilo, tak jsem otěhotněla těsně před tím než mě unesl, a protože mě našli s bříškem, tak si Chris myslí, že Emily je Sebastianova dcera." pověděla jsem a rozplakala se.
"Šššš...neplač. Chris ti nevěří, ale uvědomí si, že tě svým chováním ztrácí, uvidíš." konejšil mě Nicolas.
"Kdy si to uvědomí? Až se mu narodí syn a dědic trůnu?" zeptala jsem se s pláčem.
"Tak ho donutíme žárlit, co říkáš?" zeptal se a já na něj pohlédla.
"Támhle je." zašeptala jsem a podívala se trochu napravo.
"Kdo je tam?" zeptal se nechápavě.
"Chris, kdo jiný?" odpověděla jsem.
"Tak co na to říkáš?" zeptal se.
"Donutíme ho, aby začal žárlit." řekl.
Stále jsem hleděla na Chrise, který se díval na nás. Nicolas neváhal, políbil mě...