Královská povinnost - STARÁ VERZE

Pohřeb

Ten divný pocit jsem měla oprávněně.
Týden po našem rozhovoru s matkou a Henrym matka zemřela. Zemřela bezbolestně ve spánku. Nikdo jí už nedokázal pomoci, ani lékařky a ani mé prosebné nářky ať otevře své oči.
Tu noc před smrtí jsem byla za ní. Znovu mi opakovala, že své děti má ráda nejvíc na světě, abych to věděla. Byla jsem z toho smutná a nevěděla, jak bych měla matce moct, aby nepřemýšlela o loučení s námi a o smrti.
Od matčiny smrti uběhly dva dny a dnes se koná pohřeb. Jeli jsme do matčina zámku, protože matka chtěla být pohřbena vedle otce. Otec je pohřben za menší kapličkou, která je součástí zámku.
V této kapličce se také bude konat zádušní mše.
Právě jsem stála v jejich pokoji a celý pokoj si prohlížela. Zrak mi padl k zrcadlu, kde jsem zahlédla svůj odraz. Oči jsem měla červené od pláče. Na sobě jsem měla černé šaty s krajkovými rukávy a na hlavě zlatou korunku s černými kameny. Vlasy jsem měla rozpuštěné, jen dva přední prameny jsem měla sepnuté vzadu černou sponou.
Přešla jsem po pokoji a prohlížela si matčiny věci.
Cítila jsem se stejně jako před lety, když zemřel otec. Bylo mi smutno.

Christian
Hledal jsem Kate. Napadlo mě, kde by mohla být, a tak jsem tam šel.
Otevřel jsem dveře pokoje, ve kterém žili její rodiče a uviděl Kate, jak se prochází po pokoji. Ani si mě nevšimla, protože byla myslí ponořená ve vzpomínkách na ně.
,,Katie," oslovil jsem ji a ona se na mě otočila.
Oči měla zarudlé od pláče a v nich prázdný výraz. Po tváři jí tekly slzy a celá byla v černém, ostatně jako my všichni, jen ona byla nejvíc zničená.
Chápal jsem to. Rozuměl jsem její bolesti. Přesně takhle jsem se cítil, když zemřel Daniel a pak i otec. Jen jsem to nedával tak najevo, nedokázal jsem to nijak vyjádřit, prostě jsem se uvnitř cítil prázdný. Také jsem uronil nějaké slzy, a že jich bylo dost, ale spíš jsem to dusil v sobě. Nechci tím ale říct, že to je od Kate projev nějaké slabosti nebo tak. To rozhodně ne. Dokázala toho hodně s chladnou hlavou. Jen tohle na ni bylo prostě příliš a mně to trhalo srdce, když jsem ji takhle viděl.
,,Měli bychom jít. Rekviem za chvíli začne," řekl jsem a popošel k ní. Smutně přikývla a šla ke mně blíž.
,,Proč Christiane?" zeptala se a znovu se naplno rozplakala.
Vtáhl jsem ji do objetí a pevně ji stiskl.
,,Ššš... Katie... Neplač prosím," zašeptal jsem a snažil se ji utišit.
Po chvilce trochu přestala plakat a utřela si rukou slzy z tváře, přestože ronila další a další.
,,Tak jdeme," zašeptala skoro neslyšitelně a pomalinku se vydala je dveřím.
U dveří se ještě rozhlédla po pokoji a pak šla na chodbu.
Myslím, že říct dětem o smrti jejich babičky, bylo pro Kate to nejtěžší. Nedokázala to vyslovit nahlas, jen se znovu rozplakala a odešla.

Kate seděla na posteli a na druhé straně postele seděli všechny naše děti, až na Nathaniela, který spal v kolébce.
,,Musíme vám něco říct," řekla Kate a snažila se zadržet slzy.
,,Vaše babička..." začala a pak se jí zlomil hlas.
,,Už nepřijde," dodala po chvíli.
,,A proč už nepřijde?" zeptal se malý Daniel a Kate se na něj smutně podívala.
,,Už nemůže přijít víš?" odpověděla mu.
,,Ale proč?" zeptal se znovu, ale to Kate už nevydržela a s pláčem odešla. Posadil jsem se na postel místo ní a pohladil Daniela po hlavě.
,,Proč maminka pláče?" zeptal se smutně Daniel.
,,Babička nás opustila napořád, že?" zeptal se Elliot, kterému jistě už došlo, co se děje.
,,Ano, Elliote," odpověděl jsem mu smutně.
,,Babička zemřela, a proto se už nemůže vrátit a proto je maminka tak smutná.
Věřte ale, že Vás babička měla všechny moc ráda a my si ji budeme připomínat ano?" pravil jsem a každého z nich pohladil po tváři.
,,Teď ale musíte být všichni stateční ano? Musíte být silní a být oporou mamince, aby se netrápila," dodal jsem a všichni smutně přikývli.
Emily s Amelií měly v očích slzy.
,,Pojďte ke mně," řekl jsem a roztáhl ruce. Všichni se hned ke mně přitulili do objetí.
,,Velice brzy se bude konat pohřeb. Nejspíš pojedeme do zámku vaší babičky, kde se bude konat. Všichni se oblékneme do černé a půjdeme na zádušní mši do malé kaple, která tam je," řekl jsem.
,,A tati, začne se maminka znovu usmívat? Nebude napořád smutná a nebude pořád plakat, že ne?" zeptala se Amélie a podívala se na mě s uplakanýma očima.
,,To víš, že nebude smutná, broučku. Jen je to pro ní teď hodně čerstvé a bolestivé, víš? Proto ji musíme zahrnout láskou a být jí na blízku, aby věděla, že tu jsme s ní i v tom zlém," odpověděl jsem jí a pohladil ji po tváři.
,,Teď honem jděte najít maminku a řekněte jí, jak ji máte rádi. Ale o babičce nemluvte, ano? Nechceme přece, aby plakala," řekl jsem jim po chvilce.
Oni se pak zvedli a šli najít Kate.

,,Kate," oslovila ji Eleanor s uplakanýma očima a Kate se na ni otočila. Eleanor byla taky celá v černém, ale i přes uplakané oči, vypadala, že to zvládá lépe než Kate.
Eleanor tu totiž nebyla. Přijela až teď, protože byla s Theodorem u jeho rodičů a o smrti matky jsme jí dali vědět v dopise.
,,Eleanor..." řekla Kate a hlas se jí zlomil.
Eleanor k nám popošla a s Kate si padly kolem krku. Kate začala na novo plakat a Eleanor taktéž. Vůbec jsem nevěděl, co bych měl dělat, aby přestaly plakat.
Po chvilce se pustily a všichni jsme šli do kaple.
Před vchodem do ní jsem se od Kate a Eleanor odpojil. Ony si šly sednout do kaple, zatímco já šel do vedlejší místnosti.
Ve vedlejší místnosti jsem byl já, Henry, James, Theodor a dva nejbližší strážní Samanthy. Pak tam byla černá rakev, přes kterou byla položená černá dlouhá látka se zlatým lemováním.
,,Asi bychom se měli připravit," řekl posmutněle James a já se nezmohl na nic víc než přikývnutí.
Rakev měla šest takových jakoby nožiček, za které se přenášela.
Stoupl jsem si k levé přední nožičce a za mnou si stoupl James. U pravé přední nožičky byl Henry a za ním Theodor. Na koncích pak byli strážní.
Uchopili jsme každý svou nožičku a pak rakev společně zvedli. Opřeli jsme si rakev na rameno a ještě ji rukama přidržovali. Došli jsme s rakví až před dveře do kaple a tam zastavili.
O chvilinku později jsem uslyšel zvuk houslí. Skladba zněla tak smutně.
Kate chtěla před začátkem mše zahrát na housle.
Strážní, kteří stáli vevnitř v kapli nám otevřeli dokořán dveře.
Vsichni přítomní, a že jich tu moc nebylo, se postavili k poslednímu vzdání úcty bývalé královně. Pomalinku jsme šli uličkou ke knězi.
Podíval jsem se na Kate a uviděl, jak jí stále tečou slzy a přesto se dokázala soustředit na housle.
Zeptal jsem se jí, co je to za skladbu. Řekla mi, že je to skladba, kterou hrál její otec matce. Pokaždé, když o nich v tohle týdnu promluvila, v jejích slovech byla bolest a smutek. Přála si, aby na matčině poslední cestě ta skladba zazněla. Přestože jsem věděl, jak z toho bude zničená a jak moc bude trpět, tak jsem jí to nevymlouval.
Došli jsme s rakví až k mramorovému, no... řekněme oltáři a rakev na něj pomalu položili. Potom se všichni posadili. Dozněly poslední tóny skladby a já se pak posadil spolu s Kate do první řady dřevěných lavic, které tu byli.
Následně pak začala mše...