I fell for my TEACHER *CZ*

XVIII - Hvězdy

When you're gone - Shawn Mendes
-----------------------------------------------

... Tentokrát jsem já ta, koho ochromuje strach.. Strach z toho, co se asi bude dít až přiletíme zpátky domu. Bude těžké si odvykat na její blízkost. Možná i nemožné.

------------------------

- Z pohledu Demi -

Přistáváme v Torontu. Vystoupení z letadla vnímám jako symbolické zakončení celých dvou týdnů. Dvou týdnů s ní. Co bude teď? Jsem její profesorka. Nemůžu přestat přemýšlet nad možnostmi, které by nás tu udržely pospolu. Žádnou jsem nevymyslela.

Snažím se ze všech sil to alespoň prozatím hodit za hlavu. Do čeho jsem se to jen pustila?

Procházíme letištní halou a na jejím konci si všímám povědomé, drobné blondýnky. Věnuji Belle pohled, ze široka se usměje když se zadívá směrem, kde stojí Courtney.

Cou se rozbíhá a skáče Belle kolem krku do dlouhého objetí. Musím se smát, když v tom mou pozornost zaujímá žena, v obličeji velmi podobná Belle. Než si stihnu cokoliv uvědomit, vedle mě zazní "Tohle je moje sestra, Nessie." žena ke mě přistoupí blíže, podá mi ruku a se slovy "Vanessa Cormier." mi věnuje úsměv. Zatřesu jí dlaní "Demi Lovato, moc mě těší. Bella mi o vás vyprávěla." "Jen v dobrém doufám." "Samozřejmě." obě se podíváme na Bellu s Courtney, které na nás zírají jako na vánoční zázrak. Nechápavě zvedám obočí, ale raději se neptám.

"Už nám konečně povíš, že jsi vyhrála?" Nadšeně okolo nás poskakuje Courtney, když se Bella vítá se svojí sestrou. "Ty jsi jim to ještě neřekla?" vypadne ze mě překvapeně a následně si rychle zakryji ústa. "Teď jsem to prozradila, viď?" dodávám a nejradši bych se propadla do země. Obě vykulí oči "Takže jsi vážně vyhrála!" Ječí obě hlasitě, až se po nás otočilo několik lidí. Bella po mě vrhne vražedný pohled, "Promiň.." defensivně zvedám ruce v moment kdy jí obě skáčou radostí okolo krku.

Vycházíme ven z haly, kde na mě čeká taxi. Otáčím se na holky a loučím se s nimi, Bella mě naposledy objímá. Jako přátelské objetí by se to asi nedalo nazvat, jelikož trvalo až příliš dlouho. Pro mě ale nedostatečně dlouho. Dalo mi veškerou sílu a soustředění jí nepolíbit na rozloučenou.

Vchodové dveře se za mnou zabouchly. Kufr nechávám ležet uprostřed místnosti, kabelku pokládám na stolek u zrcadla. Sahám po telefonu a píšu rodině, že jsem v pořádku doma. Vždycky se o mě strachují, tak je chci uklidnit.

Vytáčím známé číslo a na druhém konci se ozývá hlas mé nejlepší kamarádky. "Ahoj zlato, tak už jsi konečně dojela domů?" rozezní se klidný hlas "Ahoj Jen, akorát jsem se dostala do bytu. Jsem hrozně unavená. Mám radost, že je pátek a mám víkend na to se zotavit po celých dvou týdnech." přiznávám.

Ještě chvilku si povídáme a až když odložím telefon vedle sebe na gauč, mi dochází jaké ticho v celém bytě je. Samota mě obklopuje a cítím přicházející vlnu smutku. Chci jí zahnat a tak vstávám a nohy mě nesou vedou do koupelny, kde pouštím kohoutek s horkou vodou a nechávám napustit vanu s hromadou voňavé pěny.

S knihou položenou vedle sebe na skříňce, ulehám do vany s příjemně teplou vodou. Každý sval se uvolňuje a mysl na chvilku odpočívá. Užívám si klidu. Vlastně bych měla být ráda, že jsem zpět doma, ale pere se to ve mě. Už teď mi chybí Bella, ten pocit usínání po jejím boku.

- Z pohledu Belly -

Holky pro mě přijely překvapivě mým autem, takže jsem neodolala a usedla za volant. Cesta nejdříve směřovala k domu Courtney.