I fell for my TEACHER *CZ*

XXIII - Fotka

Polaroid - Jonas Blue, Liam Payne, Lennon Stella
--------------------------------------------------------------

... "A Demi je v pořádku?" "Jo, naštěstí jo." usmívám se při zmínění jejího jména. 

------------------------

- Z pohledu Demi -

"Jak se ti daří? Jsi tu šťastná?" z tónu hlasu lze vyčíst jistou bolest a smutek. Vím, že jsem svým stěhování mamku rozesmutnila, ale také doufám, že důvěřuje mým rozhodnutím a bude mě v nich i nadále podporovat. 

"Přijde mi, že se mi zatím daří lépe než v LA. Musela jsem si zvyknout, ale teď mi to tu vyhovuje. Ve škole se mi líbí, všichni tu jsou milí a nápomocní. Na nic si tu nemůžu stěžovat." odpovídám, když si k nim přisedám k jídelnímu stolu a do dlaní beru horký čaj, který nám připravila.

"Nechceš mi říct, proč si tak najednou opustila tvé, tolik vysněné, město?.. S Jen jste nemluvily o ničem jiném, myslela jsem, že ti tam nic nechybí a najednou se odstěhuješ tisíce kilometrů daleko." mohlo mi být jasné, že to nenechá jen tak. "Mami.. Já vím že se ti nelíbí mé rozhodnutí přestěhovat se na druhý konec kontinentu, ale jsem dospělá a nikdy jsem neříkala, že budu do konce života bydlet na jednom místě." snažím se držet klidný hlas a nerozčilovat se. Nechci aby byla Maddie svědkem naší případné hádky. 

"Dobře, ale co Wilmer?" pouhé zaznění jeho jména na mě působí jako bodnutí nožem, krátce zalapám po dechu a snažím se uvnitř uklidnit "Volal mi když přišel do prázdného bytu. Měl strach, že se ti něco stalo a zněl vyděšeně." Samozřejmě.. Zmizel mu obětní beránek a potřeboval alibi a komu jinému by se měl ozvat než své skoro-tchýni. Zvedá se mi žaludek jen při vzpomínce na můj odchod. Na to jak jsem si téměř nestihla sbalit nejpotřebnější věci, jelikož rozrazil dveře a uhodil mě tak, že jsem několik vteřin nemohla vstát.. Tohle není situace, se kterou bych se svěřovala zrovna vlastní matce. 

"Chybíš mu, je mu smutno z toho, že jsi odjela bez rozloučení a nechápe co se stalo. Proč si mu to provedla?" To se mi snad jenom zdá. Vždy ho měla moc ráda a při drobných sporech byla na jeho straně.. Snad proto, že to byl první muž kterého jsem rodině představila, nebo že byl tak dobrý v předstírání? Netuším. "Přestaň se ho prosím zastávat. Já vím, že ho máš ráda a věř mi, že jsem za to byla vděčná.. Byla! S Wilmerem jsme se rozešli, nebyla jsem s ním šťastná a přála jsem si nový start.. Jinde.. Daleko. Proto jsem se přestěhovala. Vím, že to bylo sobecké rozhodnutí, ani jsem ti o tom neřekla, ale stále si stojím za tím, že bylo správné. Nechci aby si na mě byla naštvaná a nechci abychom ještě někdy o Wilmerovi mluvili." sama sebe překvapuji klidem se kterým ze mě odpověď vyšla. 

Trvalo ještě několik minut než se téma konečně odklonilo jinam, ale i tak ze mě neopadl stres. Mamka si šla lehnout, jelikož byla stále unavená z cesty a my se s Maddie rozhodly zajít do kavárny. 

"A co kluci? Nějaký nový objev?" neodpustím si klasickou otázku, kterou by měla každá starší ségra vždycky položit. Následuje klasické zakroucení hlavou a protočení očima. "O nikom nevím." pousměji se "Vždyť víš, že tě jenom škádlím!" 

"Mamka byla hodně smutná, ale je za tebe ráda a chce pro tebe to nejlepší, vždyť jí znáš.. Ale vrtá jí hlavou co se mezi vámi s Wilmerem stalo." pořád zapomínám, že Maddie už není ta malá holka, ale dávno tyhle věci vnímá. "Já vím, ale není to něco co by potřebovala vědět. Nechci jí to říkat." její pohled napovídá tomu, jak moc je zvědavá i ona sama. Nemyslím si, že by byl dobrý nápad se jí s něčím takovým svěřit. Nechci aby musela držet takové tajemství před naší mamkou, nepřijde mi spravedlivé jí postavit do této pozice a tak odvracím téma jinam.