I fell for my TEACHER *CZ*

V - Tolik jsi mi chyběla!

Arcade - Duncan Laurence
-----------------------------------

... Vcházím do studia a začínám si protahovat celé tělo a zahřívat svaly, po chvilce přišli i ostatní spolu s Jade, která začala hodinu.

------------------------

- Z pohledu Demi -

Oslava byla příšerná! Jediná dobrá věc co se na ní stala byla, že se tam objevila moje nejlepší kamarádka a odtáhla mě odtamtud pryč. Opravdu mě pobavilo, když se vymotávala z davu lidi s kufrem, jelikož sem přijela rovnou z letiště.

Jennifer znám už odmalička, jelikož jsme si vždycky hrály vzadu na dvorku u domu její rodiny v Texasu, kde jsme obě vyrůstaly. Chodily jsme spolu do školky, do školy i do LA jsme poprvé podívaly spolu. Stěhovala se tam jako první a já jí o pár měsíců později následovala také.

"Ahoj zlato!" skáče mi kolem krku tmavovlasá krásná žena, která pro mě tak moc znamená. "Ahoj Jenn, ani nevíš jak ráda tě vidím. Tolik si mi chyběla!" hrnou se mi do očí slzy. "Pojď, zmizíme odtud, nudím se, jen to tu vidím." prohlásí a táhne mě skrz dav lidí pryč.

Po krátké cestě autem přijíždíme k menší, útulně vypadající restauraci.

Obě si objednáváme lasagne, Jennifer sklenku vína a já jakožto řidič perlivou vodu.

"Tak povídej, přeháněj! Jaké to tu zatím je?" Neodpustí si a začíná s jejím typickým 'výslechem', pousměji se a začínám vyprávět jaké bylo stěhování a postupné zabydlování se.

"... Do školy to mám taky jen chvíli autem, takže to je fajn. První den proběhl nad má očekávání. Všichni tu jsou celkem milí a přátelští, ne jako v LA." "Jo, pamatuju si jak si mi vyprávěla co všechno se tam dělo, nechápu jak můžou být dospívající tak zlý a toxic." Odvětila Jen.

"No a co na tvé stěhování říkal Wilmer?" ptá se mě v okamžik kdy před nás číšník pokládá jídlo a mě rázem přešla chuť.. Všimla si, co se mnou její otázka udělala a nechápavě na mě hleděla "Já odjela hlavně kvůli němu.. Rozešli jsme se." Říkám bez jakékoli emoce, má reakce jí šokuje, "Proč si mi aspoň nezavolala? Víš, že tu jsem vždycky pro tebe." natahuje ke mě přes stůl ruku a tiskne mi dlaň, vyhýbám se jejímu pohledu "Já vím, promiň.. Nechtěla jsem aby o tom kdokoliv věděl."

Rozchod s Wilmerem byl náročný. Dlouho ve mě byla nedůvěra a přesvědčení toho, že je mi nevěrný, ale nejsem ta co by žárlivostí musela prolézt telefon, nebo dělat scény. Spoustu nocí mi zabralo přemýšlení nad naší minulostí a později mi došlo, že jediné co se mi vybavuje, je to špatné. Většinu hezkých momentů mi zastínili naše hádky, řev z jeho úst, kvůli kterému mi doteď běhá mráz po zádech a proplakané, osamocené noci. Stydím se, že jsem to nechala dojít tak daleko, měla jsem odejít hned po první velké hádce jejímž důvodem bylo mé podezření na jeho nevěru.

Po mém rozhodnutí o odchodu, mě našel jak si balím věci, ze vzteku mě fyzicky napadl a já nemohla uvěřit, jak to mohl udělat. Nikdy jsem nechtěla uvěřit tomu, v koho se změnil.

Má hlavní snaha byla, aby se o tom nikdo nedověděl, protože mi bylo smutno ze mě samotné. To byl další důvod abych všechno řešila sama, proto následoval útěk jak daleko to jen šlo.

"Chceš mi povědět, co se stalo?" ptá se mě když do sebe vyklopí polovinu sklenky. Taky bych si dala, ale něco silnějšího.. "Jenn, já ani nevím co ti říct, můžeme to prosím pro tentokrát nechat? Chci si užít fajn večer, nic neřešit a jen se bavit. Co ty na to?" ptám se s nadějí v hlase "Jasně, že jo. Tak se najíme a pak vymyslíme co dál?" usmívá se na mě a já jsem moc vděčná, že to dál nepitvá, alespoň pro teď.