I fell for my TEACHER *CZ*

XXII - Zdrhej!..

Bruises - Lewis Capaldi
-------------------------------

... Naštěstí nemají mnoho pacientů, proto nás nechají na pokoji samotné a já jsem za to moc vděčná.

------------------------

Probouzí nás sestřička a lékař s dobrou zprávou o jejích výsledcích. Může jít domů. Ačkoliv ještě musíme počkat na příchod doktora, který jí včera přijímal, aby jí mohl propustit. Pohled mi padá na hodiny a Belle dojde na co myslím "Kartu od pokoje mám v kabátu, do devíti bychom měli opustit hotel, myslíš, že bych tě mohla poprosit? Je mi to vážně blbý, ale nevím jak jinak to udělat." působí zoufale a já se musím smát "Nech toho! Všechno si zařizovala ty, tohle zvládnu."

"Klíčky od auta jsou v kufru." dodá, když se chystám opustit pokoj. Dám jí rychlou pusu a pospíchám do hotelu.

Mám dvacet minut na sbalení věcí. Naštěstí mi to jde rychle. Nacházím klíče od auta v jejím kufru, přesně jak říkala. Naposledy kontroluji zda mám vše. Beru její malý kufr, svou tašku přes rameno a opouštím pokoj. Výtahem se svezu na recepci, kde nás odhlásím z pokoje, mladík mi poděkuje a rozloučíme se.

Kouknu na hodinky, když při cestě do někoho narazím "Moc se omlouvám!" hned ze mě vypadne, avšak neznámý se na mě ani neotočí, nechávám to tedy být a pospíchám k jejímu autu.

Odemykám, otevírám kufr a dávám do něj naše zavazadla. Usedám za volant a startuji, poutám se a v duchu mi stále běží jenom: "Hlavně jí nenabourej auto! Hlavně ho nikde nenaboř!" Po mentálním odhodlání vyjíždím z parkoviště směrem k nemocnici.

Povedlo se mi zaparkovat u budovy aniž bych kdekoliv odřela jediný plech na autě, jsem na sebe hrdá! Musím se zasmát.

- Z pohledu Belly -

"Kdyby vás to bolelo, tak si vezměte léky, bude potřeba abyste došla na kontrolu k vašemu doktorovi a hlavně na sebe dávejte pozor. Můžete jít domů." mile povídá mladší doktor a já mu jsem ohromně vděčná. Ještě mi dal několik papírů pro mého lékaře, které popisovali můj stav a hromadu dalších lékařských pojmů, které jsou snad napsané v čínštině, jelikož jim absolutně nerozumím.

Ve dveřích se pan doktor akorát potkal s Demi. Rozloučili se a já mezitím vstala a šla k nim.

Přicházíme s Dems k autu a automaticky jdu ke straně řidiče "Přeci si nemyslíš, že tě nechám tolik hodin řídit.." řekla zcela vážně, až mě zarazil její přísný učitelský hlas. "Promiňte.. Paní učitelko." trochu jí škádlím, přichází ke mě a plácne mě po zadku, "Slečno!" opravuje mě a sedá si za volant.

Pobaveně obíhám auto a nasedám dovnitř. Snažím se natáhnout pro bezpečnostní pás, ale bolest mi vezme dech, všímá si toho, natahuje se přese mě a zapíná ho. Zůstává ve stejné pozici, dělí nás pár centimetrů, zadívám se jí do očí, usměje se, poddávám se touze jí políbit. Pohladím jí po tváři, abych ještě více prohloubila náš polibek. V břiše se mi rozlije pocit štěstí a hrozně si to užívám.

Nedlouho poté vyrážíme zpět domu. Mile mě překvapuje, že umí Demi hezky řídit, normálně bych měla asi strach o tu svojí lásku na čtyřech kolech. Cou a Nessie, jsou jediné které kdy řídily mé auto.

"Hrozně mě mrzí, že náš víkend končí takhle. Představovala jsem si to úplně jinak. Promiň jestli tě to zklamalo." nedokážu se jí ani podívat o očí když to říkám. Dívá se stále na cestu, ale položí mi ruku na stehno "Za nic se neomlouvej! Já si to užila i tak. Moc si vážím toho co jsi pro mě vymyslela a hrozně mě mrzí co se ti stalo. Za všechno ti moc děkuju, byl to skvělý víkend, i když ne úplně podle tvého plánu." hrnou se mi slzy do očí když to říká.