I fell for my TEACHER *CZ*

XXI - Bod zlomu

Dancing with a stranger - Sam Smith
-------------------------------------------------

... Popisuje mi místa kam mě chce vzít a já se už nemůžu dočkat.

------------------------

- Z neznámého pohledu -

Pohodlí křesla v hotelovém lobby mě nutí zde ještě chvíli zůstat sedět. Přes noviny, které držím v rukou pomalu ani nevidím do místnosti, alespoň nikdo nezírá na mě, pomyslím si a čtu si další řádky ze sportovní rubriky.

Už je to dlouhá doba co se mi do rukou naposledy dostal papírový výtisk novin, tak dlouho, že bych pomalu zapomněl jak krásně voní tiskařská barva. To zkrátka nenahradí novodobou techniku a vědomí toho, že máme vše na dosah pár kliknutí.

Začten do textu vnímám dva ženské hlasy chichotající se čemusi co mi uniklo. Listy papírů mi stále schovávají tvář, ale posunu je, abych se podíval na dvě zmiňované ženy.

Obě jsou krásné, ta s krátkými, blond vlasy je přirozeně výraznější typ i kvůli jejím světlým očím. Ačkoli hnědovláska je svou krásou opravdu okouzlující. Je na ně hezký pohled. Očividně se dobře baví, jelikož se celou cestu od výtahů až východu smějí. Obě zahalené v delších kabátech kvůli venkovnímu počasí. I přes sluneční paprsky, které začínají být čím dál vzácnější, je poměrně chladno.

Vychází z hotelu ruku v ruce, bezstarostně dávají najevo svou náklonnost, jakoby to snad nic neznamenalo. Otáčí se mi nad tím žaludek.

Jeden můj kamarád ze školních let si vždy dělal legraci z toho, jak nám lesbičky přebírají už tak málo atraktivních žen. Nakonec se z něj samotného vyklubal homosexuál. Od té doby nebyl k poznání a naše konverzace byli stále kratší a kratší. Ovšem co se stávalo stále větší byl můj odpor k těmto lidem. Ať si v soukromí dělá kdo chce, co chce, ale na veřejnosti by se mohli chovat slušně.

Ty jsi takový pokrytec! Kdyby se na zastávce ocumlával kluk s holkou, tak nad tím ani nemávneš rukou. Ale tohle ti hrozně vadí. Každý má právo na lásku.." a bla bla bla... Slyším v hlavě slova své přítelkyně, která vždy všechny sveřepě braní. Miluji jí za to, ale občas je to už otravné.

Ztracen ve víru vlastních myšlenek témeř nevnímám vyvolání mého jména pracovníkem recepce. Zvedám se a jdu jeho směrem. "Moc se omlouvám za čekání, tady je karta od vašeho pokoje, kdyby jste cokoliv potřeboval, na recepci máme obsluhu dvacet čtyři hodin denně." usmívá se na mě mladík v uniformě a očividně čeká na nějakou ten peníz navíc. Ale co už, přeci jenom jsem si sám vybíral pokoj mimo jejich současnou nabídku a donutil ho, abych tam opravdu mohl být ubytován. Z kapsy vytahuji složenou bankovku a po desce recepčního pultu mu jí posunu, dokud na ní sám nepoloží ruku.

"Ještě jednou děkuji." otáčím se, beru si kufr a odcházím k výtahu. Mačkám malé, kulaté tlačítko stříbrné barvy, kterým si ho přivolám.

Kartou odemykám dveře a vcházím do pokoje. Ihned vnímám zápach čistících prostředků. Nepochybně kvůli mému přání museli narychlo uklidit. Uklízečky mě tu určitě milují už teď.

Kufr pokládám na stůl, rozepínám zip a otevírám horní část. Perfektně složené oblečení poskládaném spolu s ostatními běžnými nezbytnostmi působí jako bych snad trpěl nějakou formou obsedantně kompulzivní poruchy, ale není to tak, jen nemám rád nepořádek. A rád mám vše v perfektním pořádku. Jednoduché.