I fell for my TEACHER *CZ*

XXXVIII - My

Can't Catch Me Now - Olivia Rodrigo
-----------------------------------------------

... čtu zprávu od Jennifer, která mě informuje o její cestě na letiště v LA. Měla by tu být za pár hodin.

------------------------

- Z pohledu Demi -

Zbylých pár hodin z noci trávím v sedě na podlaze svého bytu v obležení hromady testů a projektů, které se snažím zkontrolovat a opravit. Do místnosti se pomalu vkrádají první sluneční paprsky oznamující příchod rána a mě se poprvé alespoň maličko uleví a trochu strachu ze mě opadne. Jakoby snad tma byla to jediné co mě děsilo nejvíce.

Jennifer sedí v letadle na cestě sem což je jediná myšlenka, která mě drží nad vodou abych plně nepropadla panice.

Musím se sebrat a jít do školy. Studená sprcha, silná vrstva make-upu a kafe by měli zamaskovat všechny události poslední noci, které mi přivodili kruhy pod očima, bolest hlavy a nepopsatelnou bolest na srdci. Za poslední zmíněné si můžu sama a upřímně je to to, co mě trápí nejvíce.

Vypadám hrozně. To je poslední myšlenka kterou stihnu zaznamenat při pohledu do zpětného zrcátka v autě, které se mi povedlo zaparkovat na mé místo u školy. Pokud by se mě někdo zeptal, zda na každém semaforu, který jsem míjela byla zelená, nebyla bych schopná odpovědět, tak doufejme že ano.

Do zvonění zbývá posledních pár minut a žaludek mi dělá kotrmelce. Při představě, že s ní zůstanu zavřená v jedné místnosti celou hodinu mi je fyzicky zle, psychicky mi zle být nepřestalo od obdržení první fotografie. Každou chvílí kontroluji dveře a čekám, kdy se tam objeví. Zdravím každého studenta a hladina nervozity kterou pociťuji nezadržitelně stoupá.

Courtney vchází do místnosti, bez jakékoli emoce mě pozdraví a stěží se na mě podívá, obratem jí zdravím nazpět, ale mé oči míří na prázdný prostor za ní. Nervózně čekám těch pár okamžiků než se zmiňovaná blondýnka usadí na své místo v poslední řadě, postupně jsem přesvědčená o tom, že Bellu dnes opravdu neuvidím a přemlouvám se, že je to tak lepší.

Zvonění oznamující začátek hodiny utiší celou učebnu a já se dávám do výkladu dnešní látky. Dává mi spoustu práce se nedívat na Courtney a její pohled kterým po mě vrhá imaginární nože a kdyby mohla tak po mě jeden hodí doopravdy. Ví to. Jasně, že to ví! Ale jak si to stihly tak rychle říct? Jennifer taky vždy ví o všem co se stane, hned jak se to stane.. Ale tohle? To je i na naše poměry rychlé předávání informací a drbů. Fuck, jak moc mě musí nesnášet, když mě očividně nesnáší i její nejlepší kamarádka? Nesmím se tím nechat rozhodit. Další věc na kterou myslet a které se strachovat už nezvládnu.

Na tabuli píši zadání eseje, na které chci aby začali pracovat a sedám si zpět na své místo. Všichni jsou zabraní do psaní a já místo abych dělala něco užitečného sedím s pohledem upřeným do knihy. Každý řádek čtu alespoň dvakrát abych se na jeho konci dozvěděla, že si nepamatuji jedinou ideu, kterou mi měl předat.

Myšlenky mi samy bloudí ke specifické vzpomínce, která se potkává se strachem a zoufalstvím, které pociťuji a balí je do sebe jako příjemně teplá a měkká deka plná bezpečí a klidu.

Ačkoliv dnešní den patří mezi ty chladnější, ani to nás neodradí od dalšího večera stráveného za městem s výhledem na Toronto. Od odjezdu mamky a Maddie minulý týden, jsme se vrátily k našemu zvyku, alespoň párkrát do týdne se tu sejít. Ačkoliv mám auto a můžu sem přijet a setkat se s ní až tady, mám nejraději když pro mě přijede a řídí ona. Můžu tak celou cestu obdivovat její krásu, jak nádherně vypadá i když je vyčerpaná  po celém dni ve škole a učení se na maturitu. Měla by se snažit nahnat alespoň pár hodin spánku a odpočinku, ale ona ho raději věnuje mě. Vážím si toho, tak moc.