I fell for my TEACHER *CZ*

XXIV - Je mi zle

Arcade - Duncan Laurence
-----------------------------------

... Na fotce jsme my s Bellou, při našem víkendu v Ottawě.

------------------------

- Z pohledu Belly -

Padám do postele, ještě předtím než se mě zmocní spánek stihnu napsat Demi "Děkuji za dnešní večer. Dobrou noc Dems, milu..." co to píšeš?!  smazat, smazat, smazat "... Dobrou noc Dems." odesláno. 

Co mě to napadlo?! Chovám se jako puberťačka, ale pravdou je, že poslední týdny jsou díky ní opravdu krásné. Chybí mi kdykoliv není na blízku, ve škole z ní nemůžu spustit oči, myšlenky mi bloudí do dob Londýna, zkrátka z ní začínám bláznit ještě více než doposud. Ale je moc brzy na to to přiznat. Rozhodně je až moc brzy, vždyť co si o mě pak pomyslí? Ne, na nic takového není čas. A rozhodně to nechci napsat ve zprávě.

Probouzím se za zvuku budíku, který ihned vypínám, unaveně zabručím a otevřu oči. Překvapuje mě, že mi od Demi nepřišla odpověď, většinou si každý večer napíšeme na dobrou noc, ale asi usnula hned jak přišla domu a tak tomu nevěnuji pozornost. Beztak s ní mám první hodinu, takže ji brzy uvidím.

Při cestě vyzvedávám Cou, parkuji na klasickém místě a vcházíme společně do budovy. 

"Dobré ráno." zazní od nás současně, vzhlédne k nám a opětuje nám pozdrav, tím to ale končí jelikož se zpátky začte do papírů na stole. Zvláštní. Obvykle mi věnuje alespoň úsměv. Snažím se z toho nic nedělat, ale něco mi říká, že to nebude jen tak, i tak se snažím nebýt paranoidní.

V průběhu hodiny nejsem schopná vnímat, což není ani problém, jelikož mě stále ignoruje a já se díky tomu začínám topit ve vlastních myšlenkách a hledat zlomový bod, který to mohl způsobit. Ale ani celá hodina nestačila k nalezení výsledku a při zvonění si připadám ztracená. 

Vstávám ze svého místa, jako tělo bez duše si přehazuji batoh přes rameno a dávám se pomalu do pohybu, zrak si sám najde cestu k ní, k mému překvapení se na mě konečně podívá a obě se zastavujeme. Napříč celou učebnou na sebe hledíme dokud neodejde poslední student. Jakoby v ní něco sepnulo, zatřese drobně hlavou a otáčí se na odchod. 

Desítky vět mi proudí myslí, ale nezmůžu se na jejich vyslovení. Ale když dojde ke dveřím konečně se mi ze rtů dostane alespoň "Dems..", zastaví a otočí se na mě. V jejím pohledu je něco co nedokážu jasně přečíst, možná bolest, smutek? Netuším. "Řekni mi prosím co se děje. Snažím se přijít na to, co se mohlo stát, ale nic mě nenapadá. Vidím, že se něco děje..." stále mlčí a mě se do očí vlévají slzy "Prosím, jestli jsem ti něčím ublížila.." "Ne, ničím jsi mi neublížila." bylo jediné čím se mě snažila uklidnit "Potřebuji vědět co se stalo, ať to můžu napravit." dělám drobný krok jejím směrem, ona naopak o jeden ustoupí "Některé věci nejdou napravit." láme se jí hlas, z hluboka se nadechne a pospíchá pryč z místnosti. 

Mám pocit jakoby se mi nohy přilepili k podlaze, na hruď se mi posadil ohromný balvan a hlava se mi zamotala jako z kolotoče. 

- Z pohledu Courtney - 

Čekám na chodbě, zády opřená o stěnu, jen malý kousek ode dveří do učebny. Jeden by si řekl, že těm dvěma dělám ochranku aby je nikdo nevyrušil. Musím se nad tou představou zasmát. Doufám, že Bella není tak mimo aby se na ní vrhla ve třídě. Ale poslední dobou bych si nebyla tak jistá. Je z ní hotová a i přestože jí to ze srdce přeji, mám trochu obavy aby se něco nepokazilo.

Není to zrovna nejméně komplikovaný vztah. Představa, že na ně někdo přijde děsí i mě samotnou. A i proto se vracím k tomu proč tu teď stojím a čekám na Bell zrovna na tomhle konkrétním místě. Nikdy mě o nic neprosila a tohle je ta nejmenší věc co pro ně mohu udělat. 

Demi působí jako hodný člověk. Byla bych ráda, kdyby jim to vydrželo, což pokud do konce školního roku zvládnou už pak bude brnkačka. 

Koukám do telefonu a na instagramu si všímám, že Bella se blíží k hranici sta tisíc sledujících. Je mi jasné, že z toho budu mít větší radost já než ona, ale vždyť je to obrovské číslo. Hodně jí pomohla výhra taneční soutěže, ale sama teď začala přidávat hodně videí s vlastní choreografií a lidem se to líbí. 

Najednou ze třídy vychází Demi a vypadá jako že má naspěch. Ještě chvíli čekám až vyjde Bella, ta se ale stále neukazuje a tak vcházím do učebny se smíchem a slovy "Koukej se obléct, protože to vidět nechci!" K mému překvapení stojí vedle naší lavice bez hnutí svalu a pohledem do blba. "Bell?.." stále nereaguje, přicházím k ní a jemně s ní zatřesu "Co se děje, jsi v pořádku?" Z hluboka se nadechuje a konečně se mi zahledí do očí. Vypadá zoufale, jakoby se každou chvíli měla zhroutit. Ach ne.. "Já.. Já nevím co se stalo." dostane ze sebe pomalu. 

Na nic víc se neptám a vyrážím s ní k jejímu autu. Ani nic nenamítá když jí z kapsy beru klíčky a sedám za volant. Než vyjedu ještě píšu Mandy aby nás na zbytek dne omluvila, kdyby se na nás kdokoliv z učitelů ptal. 

"Kam mě vůbec vezeš?" ptá se po pár minutách "Upřímně vlastně ani nevím, ale vím, že se v autě vždycky uklidníš. Takže můžeme jezdit po okolí tak dlouho dokud ti nebude lépe." věnuji jí rychlý pohled a konečně vidím na jejích rtech alespoň náznak úsměvu. "Děkuju." řekne srdečně a dál už ani nemusíme mluvit. Znám jí jako samu sebe a tak vím, že slova nejsou v tenhle moment potřeba. 

- Z pohledu Demi -

Poslední zvonění, konečně! Oblékám si kabát, ze stolu zvedám kabelku a odcházím ze školy. Pár kroků od auta si všímám obálky za stěračem, pokuta?  To je nesmysl, jsem na školním parkovišti.

Než stihnu dojít k autu cinkne mi telefon, zastavím a vylovím ho z kabelky, odemknu ho a čtu příchozí zprávu: "Další do alba." od neznámého čísla. Srdce se mi rozbuší jako o závod. Rychlými kroku přejdu k autu, seberu obálku a rychle se posadím za volant a zamknu se ve voze.

Rozhlédnu se po parkovišti a když nikoho nevidím rozlepím obálku a vytáhnu další fotografii.. Já v blízkém objetí s Bellou v zadní části autobusu, do kterého jsme utekly před deštěm při naší procházce Londýnem. 

Je mi zle. Motá se mi hlava, při představě, že nás někdo celou tu dobu sledoval. To není možný! Zvedá se mi žaludek, zahazuji fotografii i telefon na druhé sedadlo, chytám za kliku a rychle otvírám dveře, vyskakuji z auta a než stihnu jakkoliv zareagovat do příkopu vedle mě vyhodím ranní kávu a drobnou snídani, kterou jsem do sebe byla sotva schopná nasoukat. Z kapsy vytáhnu kapesníček a utřu si ústa předtím než znovu nasednu do vozu. Pro jistotu se znovu ohlédnu zda mému představení nebyl nikdo divákem a natáhnu se pro telefon.

Znovu si přečtu poslední zprávu jakoby snad měla obsahovat něco čeho jsem si nevšimla, ale z tak jednoduché věty opravdu nejde nic víc vyčíst. Je možné, že by o našem rozhovoru ve třídě 'neznámý' věděl? Nebyla jsem s ní celý den v kontaktu, nenapsala jsem jí ani zprávu, nic. Kromě toho jednoho rozhovoru. Ale to není možné, nikdo jiný tam nebyl. 

Čím déle koukám na svůj telefon tím více začínám být paranoidní. Je vůbec možné aby mě někdo přes telefon odposlouchával? To zní jako moc veliké scifi. Ale co když přeci jenom?.. 

Pohlcuje mě pocit zoufalství, na tohle nedokážu být sama. Zabolí mě uvědomění, že bych se jako prvnímu chtěla svěřit právě Belle, ale to samozřejmě nepřichází v úvahu. Druhá na mysl mi přijde Jen a tak bez váhání vytáčím její číslo.

Po krátkém hovoru, kde jsem jí prosila aby co nejdříve přiletěla se vydávám domů.

------------------------------------

Tentokrát mi to od poslední části netrvalo snad tak dlouho. Doufám, že se vám líbila, pokud ano budu ráda za každý komentář s vašim názorem nebo třeba teorií kdo by za tím vším mohl stát.. 

Děkuji za přečtení.

All the love
- A