I fell for my TEACHER *CZ*

XXXVII - Nesnáším ho

Someone you loved - Lewis Capaldi

-----------------------------------------------

... "Ale někdy se i pletu.." nadzvedl ramena a dále se věnoval práci s úsměvem, jakoby nic.

------------------------

A/N - Možná se nám to teď trochu zamotá, ale vrátíme se pro vysvětlení o několik měsíců zpátky. Pokud si nepamatujete události, které všemu předcházeli a nechcete se cítit ztraceně v ději, jedná se hlavně o události z "XXIII - Fotka" a následujících part. (nemáte zač :D ) A nestyďte se psát komentáře a vaše myšlenky v průběhu čtení! Jsem zvědavá co na to říkáte.

----------------------

- Z pohledu Demi -

Ráda bych řekla, jak krásně jsem se vyspala, ale nepodařilo se mi usnout ani na minutu. Místo spánku se mé tělo dočkalo několika hodin zírání na fotku dvou osob a jejich polibku, kdesi v ulicích Ottawy. Strach který mě naprosto ochromil plně překrývá radost a štěstí, které mi Bella předala svojí přítomností ještě pár hodin nazpět.

Naše pravidelně, nepravidelné pozorování hvězd na oblíbeném místě za městem se dnes protáhlo a překvapuje mě, že ani po čtvrté ranní hodině, kdy se mi povedlo vrátit domů mě neodrovnala únava.

Stále mi v uších zní zaklepání na dveře, které mi zrychlilo tep a dovedlo mě ke zmíněné fotografii. Za poslední dvě hodiny jsem se nesčetněkrát podívala z kukátka, zda opravdu nikdo nestojí za dveřmi, jelikož má představivost stále vyvolávala ten hrozivý zvuk.

Cítím se hrozně, Bella mi napsala zprávu na dobrou noc a já jí nebyla schopná odpovědět. Povedlo se mi otevřít telefon, ale jediná zpráva která se dostala k mému vnímání byla "O všem vím." jakoby se mi vypálila do mysli.

Nevím jaké to je mít panic attack, ale tuším že poslední hodiny které zažívám od toho nejsou daleko.

Telefon se znovu hlasitě rozezní místností, zalapám po dechu než mi dojde, že je to jen budík oznamující můj běžný čas vstávání.

Musím jít do školy. Musím se sebrat. Musím dělat jakoby nic. Bella.. Bella! Co jí řeknu? Co si jenom počnu? Co když jí přišla ta stejná fotka a zpráva? To by mi ale nepsala zprávu na dobrou noc. Musím jí to říct, ale co když jí tím ohrozím? Ne. Nesmím jí to říct.

Nevím jak se mi povedlo se převléct a připravit do školy, nebo jak jsem dojela před budovu.

Usedám k učitelskému stolu a snažím se odvrátit mé myšlenky kamkoli jinam. Několik studentů již sedí na svých místech. Vzpomenu si na testy, které mi zbývá opravit. Dávám se do čtení, ale nedávám vůbec pozor. "Dobré ráno." ozve se od dveří, nemusím se dívat a vím jistě komu hlas patří. Bella a Courtney. Dostanu ze sebe pozdrav a se vší vynaloženou silou se vrátím k papírům na stole.

Učebnou se rozezní zvonek ohlašující začátek hodiny. Z hluboka se nadechnu, nasadím učitelský výraz, za který uzamknu veškeré emoce a starosti, nebo si to alespoň myslím a dávám se do výuky.

Musím jí ignorovat. Musím, nebo mi bolestí pukne srdce. Stačil jediný pohled, kdy si mě nevšimla a viděla jsem jak se trápí a přemýšlí co se děje. Jako bych jí viděla až do duše, je mi jasné, že přemýšlí nad tím co udělala špatně, zda udělala chybu, zda mě něčím naštvala. Tohle nezvládnu. Nemůžu jí říct co se děje, že o nás někdo ví. Nemůžu jí tomu vystavit. Bude si to dávat za vinu a zoufale hledat řešení, které ale neexistuje. Nezastaví se dokud nebudu v bezpečí a mě ničí jenom představa její snahy, která ale nikam nepovede.. Bojovaly bychom s větrnými mlýny.