I fell for my TEACHER *CZ*

XXXIII - Sbohem Demi

Pinnacle - Blitz kids

--------------------------

Její oči se vpíjí do mých napříč místností "Chtěla jsi mě vidět?.." ptám se.

------------------------

Knihu pokládá na desku stolu, zavírá ji a sundává si brýle. Pak se její oči opět vpijí do mých "Nevěřila jsem, že opravdu přijdeš." téměř jakoby šeptala. "Jo.. Já chvíli taky." zasměji se a jí to na rtech vykouzlí úsměv taktéž. 

Zvedá se od stolu, všímám si jak posouvá telefon po desce stolu, k jejímu nejvzdálenějšímu rohu a otáčí ho displejem dolů, na plochu dřevěné desky. Malý detail, který mě na vteřinu donutí přemýšlet proč tak učinila, ale nakonec se spokojím s představou toho, že jednoduše nechce aby nás kdokoliv vyrušil.

Vypadá jakoby hledala správná slova, působí skoro až nervózně. Roztomilé, pomyslím si. "Promiň, já.. Nečekala jsem, že tě ještě uvidím. Vědět to, tak si snad připravím řeč." zasměje se a já mám co dělat abych nešla do kolen. Další drobnost, která mi bude tak moc scházet. "Nemusíš ze mě být nervózní." pronesu když k jí vykročím naproti. Chvilku se zastaví, působí jakoby přemýšlela zda neustoupit o krok dozadu. Můj další krok jí k tomu už ale donutí a ačkoliv bych to nečekala, z tohoto drobného gesta mě zabolí u srdce. 

Myslím, že to z mého výrazu vyčetla a rychle dodá "Co když nás tu někdo uvidí spolu?" říct, že mě její slova i činy matou by bylo nedostačující. "Vždyť ty jsi chtěla vidět mě a teď mě odháníš pryč? Demi já už nejsem tvoje studentka.. Pokud nás někdo uvidí tak co? Při nejhorším si pomyslí, že se loučí dva přátelé." odpovím se stále nechápavým výrazem na tváři. "Opravdu jsem se s tebou chtěla rozloučit. Jen.. Jen ne tady." zase mluví potichu, skoro až neslyšně "A kde tedy?" začíná se mě zmocňovat zoufalství. "Pojď se mnou." zašeptá když mě míjí a blíží se ke dveřím za mými zády, kterými jsem před okamžikem přišla. 

Cestou chodbami nepotkáme jediného studenta či učitele. Všichni jsou na svých hodinách. Následuji jí s několika metrovým odstupem a lhala bych kdybych nepřiznala, že si užívám svého výhledu. Černé, úzké kalhoty jí perfektně padnou a zvýrazňují všechny správná místa. Díky podpatkům dorovnala moji výšku a chodbou zní jejich klapání. 

Dříve než mi stihne dojít kam mě vede, už stojíme ve stejné, staré a nepoužívané učebně, ve které jsme se ocitly během maturitního plesu. 

"Myslím, že tady na nás nikdo nenarazí." povídá, když za námi zavře dveře. Všímám si, že z ní část nervozity opadla a než se rozhodne cokoliv dalšího říct, skáču jí do řeči.

"Nech mě prosím začít.." trochu jí zaskočím, ale nechává mě pokračovat a se zájmem poslouchá "Nejsem tu abych tě obviňovala, soudila, nebo ti něco vyčítala. Doufám, že mě znáš dostatečně na to, abys věděla, že tyhle věci nedělám. Nejsem tu ani pro odpovědi na tu hromadu otázek, kterou uvnitř sebe vláčím jako těžký balvan už od našeho návratu z Londýna, ačkoliv bych si je přála.. Učím se jít dál a učím se ti důvěřovat." nechápavě na mě hledí a musím pokračovat než si má poslední slova špatně vyloží "Důvěřuji ti od začátku. Ale tentokrát se učím mít v tebe důvěru s tím, že pokud bys potřebovala pomoc, tak za mnou přijdeš, bez ohledu na to o co by šlo, nebo co se mezi námi děje. Učím se tu prostě jen být pro tebe a čekat zda přijdeš sama. Protože sama nic nezměním. Nebudu tu abych se každý den mohla přesvědčit, zda jsi v pořádku přišla do školy, zda se za tvým učitelským úsměvem neskrývá něco jiného.. Něco co by jen vzdáleně mohlo naznačit, že nejsi v pořádku, že jsi smutná nebo se jakkoliv trápíš. A tak se snažím se tohle všechno naučit. Ode dne, kdy jsi mi na plese řekla, že není něco v pořádku. Z něčeho jsi vystrašená, tehdy se mi to potvrdilo a doufala jsem, že mi povíš o co jde. Ale nestalo se tak a věř, že je pro mě opravdu těžké se nesnažit zjistit o co jde." její výraz nese tolik emocí, které jsou pro mě záhadou. "Řekla jsem ti už někdy, jak moc obdivuji tvoji vyspělost?" zeptá se nevěřícně, což mě donutí se pousmát.