I fell for my TEACHER *CZ*

XIX - Zpět do reality

House of memories - Panic! at the disco
----------------------------------------------------

... Odemykám, otáčím se na ní a ještě jí zamávám.

------------------------

- Z pohledu Belly -

Můj víkend by se dal shrnout do jediného slova.. Spánek. Cestování přes tak vzdálenou část světa mě vyčerpalo, nehledě na překročení několika časových pásem.

Je hezké být zase doma. Stýskalo se mi po Nessie i Courtney, ale nějak si stále neumím představit vídat Demi každý den ve škole a tvářit se jakoby se nic nestalo. Stalo! Sakra hodně se toho stalo a já nevím co mám teď dělat. Je mi z toho špatně od žaludku a to jsem ještě ani nevkročila na školní pozemky.

Třeba si to všechno představuji moc negativně. Třeba to bude naprosto přirozené a ničím zvláštní. Nebo ne?

Ležím v posteli a odhodlávám se již pár minut vstát, ale lenost mi to nedovoluje. Podívám se na telefon a zjišťuji, že mám poměrně dost času a tak se ještě na chvíli zavrtám do peřin.

Poprvé od doby návratu zapínám instagram a nestačím se divit počtu upozornění. Začala mě sledovat ohromná spousta lidí, mezi nimi i oficiální účet londýnského studia spolu s Destiny a několika dalšími choreografy. Také si všímám příspěvku, ve kterém mě označili. Fotka pořízená pár okamžiků po vyhlášení mojí výhry.

Neubráním se úsměvu a hřejivého pocitu na srdci.

Po dlouhém přemlouvání se konečně zvedám z postele a následuje klasická ranní rutina.

Parkuji na mém oblíbeném místě, beru si všechny věci a vystupuji z auta. Naproti mě se už řítí má oblíbená blondýnka a přeje mi dobré ráno, společně pak vcházíme do budovy.

Chodby jsou plné studentů, kteří se na mě usmívají když mě míjí, občas mi někdo poblahopřeje k nedávnému úspěchu, nebo mě jenom poplácá po ramenou. Páni, dobré zprávy se šíří rychle. Ačkoliv bych si to za normálních okolností užívala, asi jako každý.. U mě to bylo dnes jiné. Každým krokem, který mě přiblížil k její třídě se můj tep zrychloval. Dobrá zpráva, že učebna nebyla tak daleko, jinak bych asi prodělala infarkt.

Cestou poslouchám monolog Courtney o událostech posledních dvou týdnů. Najednou se proti nám z davu studentů vynořila Jade s širokým úsměvem a rozzářenýma očima. "Tady jsi! Všude tě hledám. Věděla jsem, že vyhraješ. Moc gratuluji!" huláká nadšeně na celou chodbu a než stihnu jakkoliv zareagovat končím v jejím pevném objetí. Tak jak mě chytla, tak si za jejími zády všímám jí. No jasně, kdy jindy by mohla vyjít z učebny?! Její pohled okamžitě končí na mě a já očekávám nejhorší, ale překvapivě se jen zasměje a zůstane stát ve dveřích. Pozoruje celou naší interakci. Znervózňuje mě to.

Jade mě konečně pouští, narovná se, stojí naproti mě a mezi námi je méně místa, než by se mi zamlouvalo. Do mysli mi zabloudí vzpomínka na náš poslední blízký kontakt a raději poodstoupím o krok zpět. Cou si toho všímá a neubrání se úšklebku.

Z Jade se sype jedna otázka za druhou, pomalu ani nestíhám odpovědět a jakkoliv milá se na ní snažím být, nejraději bych beze slov odešla. Mé oči jsou fixované na osobu za ní, vše okolo mám jakoby v mlze.

Sluší jí to. Tak strašně jí to sluší! Jí to vlastně vždycky sluší. Úzké, tmavé kalhoty dokonale kopírují tvar nohou a boků, sako a pod ním rudá košile ve stejném odstínu jako její rtěnka a k tomu všemu podpatky, díky nimž dorovnala mou výšku. Už jsem zmínila jak moc jí to sluší?