I fell for my TEACHER *CZ*

XVII - Aplaus

Rewrite the stars - Zac Efron, Zendaya
---------------------------------------------------

"... Záleží mi na tobě, Bello. Na něco přijdeme, neboj." reakcí mi je její pevné objetí.

------------------------

* O dva dny později *

- Z pohledu Belly -

Dnes je poslední den tréninků, ale my s Destiny všechno dokončily už včera. Myslím, že to bude pecka. Snad nic nepokazím a nepopletu kroky. Měly bychom to ještě několikrát vyzkoušet a zopakovat, ať tělo přesně a automaticky ví, co následuje.. Bez toho aby ho mysl a nervy zmátly.

Demi včera skončily přednášky na místní univerzitě. "Co máš dnes v plánu?" ptám se když za ní přicházím do koupelny a sleduji jak se líčí, s pohledem upřeným do zrcadla "Vlastně ani nevím, možná se půjdu projít po městě. Asi se ze mě pro dnešek stane turista." směje se. Přicházím blíže, zezadu jí objímám, bradou se opírám o její rameno a díky odrazu v zrcadle se jí zahledím do očí. "A nechtěla bys průvodce?" ptám se jakoby nic "Vždyť musíš do studia, zítra je finále." "Ale já už se dohodla s Destiny.. Chtěla jsem s tebou mít volný den. Večer se akorát na chvíli zastavím do studia na poslední zkoušku." otočila se na mě a beze slov mě políbila.

"Jsi skvělá!" culí se a mě těší, že jsem jí udělala radost. "Takže.. Co všechno si přeješ v Londýně vidět?"

Vycházíme do ulic města a míjíme několik turistických míst jako Big Ben, Westminster Abbey, London eye, atd.

Užívám si každé vteřiny, kdy jí můžu chytit za ruku bez obav, že by nás někdo mohl spatřit. S vědomím toho, jak moc vzácné to za pár dní bude si vážím každé maličkosti. Její výraz nadšení při toulání se po zajímavých místech, ten široký úsměv na rtech, všechno.. Blázním z ní. A nelituji toho.

Zakazuji si přemýšlet o návratu do Toronta a každodenního školního života. Nevím zda jí zvládnu míjet po chodbách, jako každého jiného učitele. Zda zvládnu držet kamennou tvář při jejích hodinách. Mám z toho strach, ale nechci ho převést i na ní. Ona by byla ta, která by z toho vyšla nejhůře.. Kdyby se někdo dozvěděl jen desetinu toho, co se tu všechno odehrálo.

Je mi jasné, že to ze mě dříve nebo později Cou všechno vytáhne, ale jí důvěřuji a vím, že u ní bude tohle tajemství v naprostém bezpečí. Ale nechci si ani představovat kdyby se tyto informace dostaly do nesprávných rukou. Nemohla bych Demi něco takového udělat.

Celý den utekl až moc rychle a rázem bylo půl šesté. Přicházíme zpátky k hotelu a já píšu Destiny, zda by mě mohla vyzvednout. Doprovázím Demi až před vchod a dá mi spoustu práce se soustředit na to, abych jí nepolíbila na rozloučenou. Vidí změnu v mém chování "Však já vím.." culí se na mě a zrak jí na vteřinku sjede na mé rty "Nezlobíš se, že jdu ještě do studia?" ptám se nejistě "Co blázníš? Vždyť jsem ti sebrala celý den, který jsi mohla trénovat. Moc ti za to děkuji."

Přijíždí povědomé auto, loučím se s Demi a nasedám na místo spolujezdce. "Ahoj, moc děkuji, že ses pro mě zastavila. A že jsem mohla mít dnes trochu volnější den." "Nemáš vůbec za co, hlavně jestli to něčemu pomohlo.." přihlouple se usmívá, raději se k tomu nevyjadřuji a čekám až vyrazíme.

Ve studiu nám zabralo pár hodin celou choreografii zopakovat. Již nebylo co upravovat, jsem s celým tance spokojená a doufám, že to zítra bude stačit.

- Z pohledu Demi -

Po návratu na pokoj usedám na gauč a začítám se do knihy, ale nejsem schopná vnímat děj. Každý řádek musím číst nadvakrát a potom co se dostanu na konec stránky zjistím, že si nic z předchozích slov nepamatuji a musím začít znovu. Po chvilce mě to přestává bavit a vzdám to, pokládám knížku zpět na stoleček a vstávám. Přecházím po pokoji a myšlenky se mi stáčí jediným směrem.. K Belle. Nedokážu jí ani na vteřinu dostat z hlavy. Najednou se pokojem rozezní telefon.