I fell for my TEACHER *CZ*

XXXV - Hotelový pokoj

Too sweet - Hozier
-------------------------

.. Popřejeme si dobrou noc a každá se vrátíme do své postele.

------------------------

Vnímání času na turné funguje, alespoň v mé hlavě, úplně jinak. Každé ráno si musím připomínat co je vlastně za den a kde se zrovna nacházím. Po necelých dvou měsících se přesouváme do Evropy. Začínáme na Islandu a já už se nemůžu dočkat, protože bylo mé přání se tam někdy podívat. 

Můj Instagram se plní fotkami ze všech koutů světa kde jsme už stihli vystupovat. I když nemáme na každé zastávce možnost strávit příliš času, snažím se alespoň projít po městě a vstřebat atmosféru místa. O to víc mi jsou vzácnější dny, kdy na místě zůstáváme déle a můžeme si užít i trochu volna. 

Začali mě sledovat tisíce nových lidí a i když vím, že je to hlavně díky Justinovi, mám z toho radost. Jeho fanoušci, kteří jim jsou opravdu posedlí, šílí když nás vidí před arénou nebo na nás náhodou někde narazí. Často se s námi chtějí vyfotit a popovídat si s námi. Většina hlavně proto, aby měli příležitost dostat se k němu, ale někteří se upřímně zajímají a starají i o nás, což je vlastně hrozně hezké. 

Zatím se stále snažím balancovat v celém tomhle novém světě. Světě, kde lidi ječí radostí když vás vidí, ale čekají přeci jenom na někoho jiného než na vás. Občas je to náročné. Deprimující. Pak ale vylezu na jeviště, rozezní se hudba a projede mnou vlna čistého štěstí. A to je přesně ten moment, který mi připomene, že to za to stojí. 

I když jsem asi nikdy v životě nebyla tak vyčerpaná. Nepamatuji, kdy se mi naposledy povedlo se pořádně vyspat.

- Z pohledu Courtney - 

Už je to několik týdnů co Bella odjela. Bylo mi jasné, že mi bude chybět, ale ne až takhle. Nevím, zda je to tím, že zároveň skončila škola a tak už ani nevídám zbytek třídy každý den, nebo protože je tak daleko. Vždy jsem si byla jistá, že po střední zůstaneme my dvě. Že se ostatní rozutečou na vysoké školy, do práce, nebo prostě odcestují dělat bůhví co, bůhví kam.. Ale nás s Bellou jsem brala jako jistotu. 

Jsem na ní ohromně pyšná a vím, že je to pro ní splněný sen a tak moc jí to přeji! Opravdu ano. Ale některé dny mi tu prostě schází moje nejlepší kamarádka, která mě dokáže rozesmát, utěšit nebo mi poradit. A když ani to ne, tak tu prostě jenom je a poslouchá. Vím, že jí můžu napsat, nebo zavolat, ale to není to samé. 

Navíc začal nový školní rok a ze mě je jak student, tak i učitel. Nevím která část je děsivější. Stále studuji na stejné škole, s jediným rozdílem - tentokrát na vysoké. Volba oboru pro mě byla překvapením, jelikož jsem již od začátku střední počítala s tím, že jednou rozhodně budu pokračovat s basketbalem. Grafika u mě ale nakonec zvítězila, basket proto skončil alespoň na vedlejším zaměření.

Takhle by pro mě mohlo být jednoduší zkombinovat co miluju a co mě baví a chci dělat jako práci. Jeremy občas dochází na některé mé hodiny, ale už na mě více méně všechno nechává. 

Rozvrh se mi po dlouhé době povedlo vymyslet tak abych mohla učit a zároveň se nechat učit od jiných. Učím všechny ročníky střední školy a tak se s nimi nesetkávám na hodinách, kde jsem sama studentem. Celá tahle nová role 'učitelky' je zvláštní. 

Potkávat na chodbách a schůzkách jiné učitele, kteří mě do teď vedli a najednou je brát jako kolegy.. Občas je to úsměvné.

Třeba jako potkávat slečnu Lovato. Občas mezi sebou proneseme pár vět a i přes mou prvotní touhu uhodit jí do obličeje za to jak se zachovala k mé nejlepší kamarádce. Je kupodivu milá a dělá mi problém se nezeptat zda jí Bella chybí. Protože vím jak moc chybí ona Belle. Často se mě na ní ptá, zda je v pořádku, zda je šťastná, nebo tak alespoň působí. Myslím, že má strach zda jí někdo neubližuje a tak se pro Bellu snažím alespoň trochu pozorovat slečnu Lovato, ať už to zní jakkoliv zvláštně.