I fell for my TEACHER *CZ*

XXXVI - Někdo výjimečný

Mirrors - Niall Horan
--------------------------

... "Nech toho! Sama ses ptala." "Máš pravdu.. Ale ráda slyším, že si turné tak užíváš."

A/N! Doufám, že se tak nakonec nestane, ale vypadá to, že se wattpad rozhodl odstranit soukromé konverzaci a možnost si nadále mezi sebou tímto způsobem dopisovat. Osobně to vnímám jako velikou změnou a štve mě to, jelikož v průběhu všech let co píšu, jsem díky tomu mohla být v kontaktu s mnoha skvělými lidmi. Jenom jsem tímhle chtěla říct.. Děkuji, všem kteří mi pomáhali nebo radili s mými příběhy, nebo mi jen posílali své nápady a tipy na to, jak budou story pokračovat. Vážím si všeho toho času a tolika zpráv, které mi přišli. Doufám, že pokud mi chcete cokoliv říct najdete odvahu mi to napsat třeba do komentáře, nebo ke mě na profil.
Teď už ale zpět k příběhu, užijte si následujících několik odstavců:)

------------------------

Po jídle se vydáváme do ulic Londýna, které mi tak chyběly. Nemáme daný směr ani cíl naší cesty, jenom se snažíme ztratit trochu času před večerním koncertem.

Každým dalším krokem se mi do mysli vkrádá vzpomínka na Demi, na to když jsme těmito ulicemi kráčely spolu, s lehkostí, bez starostí a s pocitem štěstí.

Destiny si všímá změny mé nálady a netrvá dlouho než jí dojde kam mé myšlenky bloudí. "Chceš mi říct, co se mezi vámi vlastně stalo? Působila si tak šťastně, když jste se vraceli do Toronta." Pousměji se, ačkoliv se mi bolestí sevře srdce.

Dám se do vyprávění událostí okolo našeho návratů až po konec školního roku.

Přes vzpomínky promítající se v mé hlavy mi ani nedochází kam jsme došly, Trafalgar square, jedno z mých oblíbených míst. Usedáme vedle sebe na lavičku. Vyprávím jak probíhal maturitní ples, jak moc to Demi slušelo, jak se na mě po tak dlouhé době krásně usmívala a jak jsem si přes všechno co následovalo, celý večer užila. Destiny se na mě usmívá a já jen nechápavě zvedám jedno obočí. "Chtěla bych někdy zažít takovou lásku." Přiznává stále s úsměvem na rtech, nechápavě na ní koukám "Celou tu dobu mi říkáš jak jí to slušelo, jak moc je krásná za každé okolnosti, jak je milá a hodná. A jak přemýšlíš nad tím co si provedla špatně. Ty.. Neviníš jí z ničeho, jakoby to snad opravdu byla tvoje chyba. Přála bych si aby mě taky někdo tak moc miloval." Usmívá se a mě v hlavě rezonují její slova.

Po tvářích mi tečou slzy, kterých si všímám až když mi je Destiny jemně utře a pohladí mě po tváři. "Tak moc jsem doufala, že nám dá šanci alespoň po tom co skončím školu. Nic by nám už nebránilo. Připadám si tak naivně když každý den čekám, že mi třeba jenom napíše. Tak moc si přeji být tou osobou se kterou se chce o vše podělit, ať už o špatné věci, nebo o každou drobnost která jí za den potkala a udělala radost.." příval dalších slz mi ztěžuje mluvit dál, Destiny mě objímá okolo ramen a přitulí blíže k sobě. Vítám klid, který sálá z jejího objetí.

"Promiň.. Nečekala jsem, že se takhle zhroutím.
Myslela jsem, že to mám v sobě srovnané." Snažím se smíchem zakrýt svůj výbuch emocí. "Tak ráda tě zase vidím a místo tebe tu řešíme moje drama." Kroutím hlavou nad absurditou situace. Povzbudivě mě pohladí po ruce "Moc mě mrzí co všechno se odehrálo, ale vážím si, že si se mi svěřila. Mám radost, že tě zase vidím a je mi úplně jedno jestli budeme řešit tvé drama, nebo cokoli jiného. Nedělej si kvůli tomu starosti prosím."

Několik minut jen tak sedíme a pozorujeme dění okolo nás, než se k nám vydá menší skupinka nadšených fanoušků a poprosí mě o fotku. Všichni jsou milí a dá se s nimi v klidu povídat. Po chvíli se s nimi rozloučíme a odcházíme zpátky k aréně.