24. kapitola

5 2 0
                                    

Samantha a Miguel si byli bližší víc a víc. Nechybělo málo a byli by se políbili, kdyby Miguelovi nezazvonil mobil. Oba se od sebe rychle odtáhli a Miguel začal hledat mobil v tašce. Byl trochu nervózní, a tak mu chvíli trvalo než ho našel. "Prosím?" zdvihl ho, aniž by se podíval kdo mu volá, "Eriko, za chvíli jsem doma," řekl po chvíli. Když Samantha uslyšela jméno jeho manželky, postavila se a chtěla odejít. Miguel ji ale chytil za ruku a pohledem ji žádal, aby ještě neodcházela. "Dej mi tak půl hodinky, ano?" řekl Miguel do telefonu, poté se s Erikou rozloučil a zavěsil. Samantha si až teď uvědomila, že ji po celou dobu hovoru Miguel stále držel za ruku, a tak se mu opatrně vytrhla. Miguel se postavil a oba se zadívali tomu druhému hluboko do očí. Moc dobře si uvědomovali, že se před chvíli málem políbili a ani jeden nevěděl, jak se má teď zachovat. "Tak já už půjdu," prolomila ticho Samantha, "děkuji ti, Migueli, že si mě vyslechl," pousmála se na něj a chtěla odejít. Miguel jí znovu chytil za ruku a Samantha znervózněla. "Já tě odvezu," řekl jí Miguel. Samantha se nadechovala, že mu řekne, že nepotřebuje odvézt, ale Miguel jí předběhl. "Nechci slyšet další tvé ne, Samantho," zdůraznil jí, "odvezu tě a tečka," dodal. Samantha nakonec přikývla a oba se dali k východu z budovy. "Migueli," oslovila ho Samantha, když vyšli ven, "mohla bych tě ještě o něco požádat?" zeptala se ho. "O cokoliv," usmál se na ni Miguel. "Neříkej své manželce, že jsi se zdržel kvůli tomu, že jsem tu byla," požádala ho Samantha. "Ale proč?" nechápal ji Miguel. "Migueli, moc tě o to, prosím! Udělej to pro mě!" zoufale se na něj Samantha podívala. Miguel nechápal, proč to po něm chce, ale rozhodl se její prosbu dodržet. Zvlášť když se díval na její zoufalý a smutný výraz. "Dobře, Samantho, když si to přeješ, tak Erice nic neřeknu," pousmál se na ni. "Děkuju," odvětila mu Samantha a usmála se. Oba poté nastoupili do jeho auta a odjeli.

María Elena seděla na posteli ve svém pokoji a objímala plyšáka, kterého dostala k narozeninám od svého tajného ctitele. Byla smutná a naštvaná zároveň, protože neustále myslela na hádku se svou matkou a na to, že teď nebude mít možnost psát si s fotógrafem. "Zlato?" nakouknul do dveří Sebastian. "Sebastiane, chci být sama," řekla mu María Elena a ani se na něj nepodívala. Sebastian ale přesto vešel dovnitř a přisedl si k ní. "Slyšel jsem tvou hádku s matkou," řekl jí. "Tak ještě ty si mi přišel dělat kázání?" vyčítavě se na něj María Elena podívala. "Samozřejmě, že ne," pohladil ji Sebastian po vlasech, "i když musíš uznat, že máma měla zčásti pravdu!" upozornil ji, "když si věděla, že propadáš, tak proč si s tím něco neudělala, když si měla možnost?" zeptal se jí. "Sebastiane, já o tom teď nechci mluvit! A hlavně ti to ani říct nechci, protože by si mě pak přestal mít rád," odvětila mu María Elena smutně. Nechtěla mu říct, jak zle se ke všem ve škole chová. "Co to povídáš, ty blázínku," zasmál se Sebastian, "já a přestat tě mít rád? To nikdy!" usmál se na ni. María Elena mu úsměv opětovala. "Mám pro tebe takový návrh," řekl jí Sebastian. "Jaký?" zeptala se ho María Elena. "Pokud s tou matikou začneš něco dělat a zlepšíš si jí, tak spolu po večerech budeme jezdit do agentury, kde si na mém počítači budeš moct psát s tím svým fotógrafem," odvětil jí Sebastian a usmál se. "Opravdu, Sebastiane?" rozzářily se Maríi Eleně oči. "Ale musíš si tu matiku zlepšit!" zdůraznil jí Sebastian. "Zlepším, Sebastiane, slibuju ti to!" zaradovala se María Elena a objala ho, "děkuju, děkuju, děkuju!" objímala ho a Sebastian se usmíval.

Erika napůl spala, když se Miguel vrátil domů. Opatrně pokládal klíče od auta na noční stolek, ale v tom se Erika pohnula a otevřela oči. "Migueli, kde jsi byl tak dlouho?" zeptala se ho. Miguel si vzpomněl na Samanthinu prosbu, aby Erice neříkal, že byl s ní. "Volala mi Fabiola a potřebovala si trochu postěžovat na Alvara, tak jsem ji musel vyslechnout a nechtěl jsem telefonovat za jízdy, tak jsem čekal ve škole," částečně jí Miguel zalhal. S Fabiolou skutečně mluvil, ale ne tak dlouho. Erika se na něj usmála a posadila se. "Pozítří se za ní zastavím, snad na mě bude mít čas," řekla. "Tak můžeš jít zítra se mnou. Už jsme spolu domluvení," odvětil jí Miguel. "Já tu ale zítra nebudu," řekla mu Erika. "A kdepak budeš?" zeptal se jí Miguel. "Domluvily jsme se s Karinou a Leticií, že si zítra zaletíme na nákupy do Paříze," odvětila mu Erika. "To mě tady necháš samotného?" udělal na ni Miguel psí oči. "Tohle nedělej, nebo neodletím," zasmála se Erika. Miguel si k ní přisedl a políbil ji. "Jen leť a užij si to," usmál se na ni. "A neboj se koupím i něco tobě. Mám tě v oku, takže ti to určitě padne!" zasmála se Erika. "To nemusíš," zasmál se Miguel, "hlavně ty si něco hezkého kup, abych pak z tebe spadnul na zadek, až tě uvidím," smál se. Erika se rozesmála, objala ho a políbila. "Beru tě za slovo," smála se. "Půjdu se osprchovat a hned jsem u tebe," řekl jí Miguel, políbil ji a šel do koupelny. "Čekám," svůdně se na něj Erika usmála. Miguel jí ve dveřích ještě věnoval jeden svůj úsměv a poté se šel osprchovat.

Nezapomenutelný polibekKde žijí příběhy. Začni objevovat